Překoná láska čas?

14: Pocity a touhy

„Je to k ničemu!" vydechla Marinette, když klesla unaveně na židli v knihovně. Podívala se na hromadu knih, které našla a které měly něco společného se superhrdinstvím. Avšak ani jedna neobsahovala to, co potřebovala. Bylo to, jako kdyby pátrala po jehle v kupce sena.

„Nevím sice, co hledáš, modrovlásko, ale možná bych ti mohl pomoct," ozval se mladíkův hlas směrem od sedačky. Otočila se k němu a spatřila jej, jak si čte nějakou starou knihu s koženým obalem. Nyní však jeho oko upíralo pohled na ni. „Jen, kdybys mě trochu navedla."

„To nejde..." smutně se usmála, jeho starost ji dojala. „Musela bych vám říct opravdu všechno a mám dojem, že byste mi nevěřil. Navíc jsme se dnes dohodli, že pokud se večer něco pokazí, tak vám tu pravdu povím. Jinak ne."

Na jednu stranu mu zoufale chtěla prozradit úplně všechno o tom, kdo je a odkud pochází, protože jí něco napovídalo, že by to pochopil. Ovšem pak si uvědomila, že se nachází v kritické historické době a kdo ví, co by se stalo, kdyby někdo odhalil její tajemství.

Mladík si povzdechl. „Pak si teda přeju, aby se něco pokazilo. Jsem proto špatný člověk, Marinette?"

Dívka překvapeně zamrkala. Je možné, že oba mysleli na totéž? Všimla si v jeho pohledu něčeho zvláštního a snažila nesklouznout svýma očima k té pásce, kterou měl přes pravé oko. Zajímala ji totiž čím dál tím víc stejně jako Adrienova minulost.

„Nic není špatného na tom, že chcete znát pravdu," pousmála se. „Jenže já vám ji bohužel nedokážu dát. Nesmím... neptejte se mě na to prosím, Adriene," zakroutila hlavou a obrátila se zpátky ke stolu.

Chvíli civěla na zeď a po pár vteřinách zavřela oči, ve kterých ji začaly štípat slzy. Ucítila, jak jí pár z nich teče po tváři.

Proč se nedokáže ovládat? Proč před ním nedokáže skrývat své pocity stejně, jako před ostatními lidmi z tohoto století? Proč ji tak moc tíží, že mu nemůže říct pravdu?

Vzápětí ji napadlo: skutečně bych mohla změnit historii, kdybych mu všechno prozradila? Nebo bych se pouze jen zbavila toho strašlivého tajemství, které je ještě horší než tajit to, že jsem superhrdinka? Na to neměla odpovědi, a přesto to zoufale toužila udělat. Věděla, že musí věřit Bunnix, zároveň jí však hlavou běhaly tyto otázky.

V tom ucítila, jak jí kdosi pokládá obě ruce na ramena a jeho dech na svém krku. Ztuhla, připomnělo jí to její poslední den v budoucnosti a to, co jí udělal Felix.

Jenže jakmile ji horké rty políbily ze strany na krk poté, co ruka jemně odhrnula její vlasy, pochopila, že tohle je někdo jiný.

Adrien.

Adrien.

Když si v duchu opakovala to jméno, nabraly její tváře nachovou barvu. Opět se jí udělalo trochu nevolno a hezky zároveň. Motýlci v břiše řádili jako pominutí a na hrudi ji příjemně pálilo. Byla ale ještě daleko od toho, aby si tyto pocity plně uvědomovala.

„Slibuji, že se tě na to už nebudu ptát, modrovlásko. Počkám, až se rozhodneš svěřit se mi sama a tehdy ti i já odhalím svá tajemství," zachraptěl u jejího ucha a Marinette doufala, že nevidí, jak je celá rudá. Nejen z jeho náhlé blízkosti, o níž ani neměla ponětí, že se blíží, ale především z jeho rtů, které se zničehonic ocitly na jejím krku. Přesně tam, jako kdysi rty jeho potomka.

Hlasitě polkla a v hlavě se jí celou dobu honila ta věta, kterou jí řekl. Sledovala, jak ji obešel, aniž by se byť jen koutkem svého oka podíval do knih, co měla položené na stole. Zastavil se u dveří do hlavní místnosti. Levou, zjizvenou ruku položil na rám a ohlédl se na ni.