Překoná láska čas?

9: Princezno

Nedokázal to.

Jeho původním plánem bylo po návštěvě matky zajít do baru a strávit tam zbytek večera, ale nebyl toho schopný, důvod však neznal. Proto raději zamířil do místnosti ve své vile, která byla určena pro klavír. Musel ze sebe dostat všechen smutek a všechny ty nepříjemné pocity, co začal cítit.

Když vešel do pokoje, padly na něj stíny minulosti, které jako by tu na jeho přítomnost čekaly. Hned si vzpomněl na matku, jak sedávala u klavíru a hrála jemu i otci, když byl ještě malý. Dnes se spolu sice usmířili, ale pořád si vyčítal ty okamžiky, kdy se na ni nemohl podívat, protože stála na jeho straně. Sice už věděl, že to nebyla tak úplně pravda, že zůstala při něm, jen se bála mu to říct.

Po tmě přešel ke klavíru a pohladil jeho manganové víko. Když jej otevřel a přejel po klávesách levou rukou, cítil nejen své jizvy, ale i malé sazeničky prachu. Nevěděl, jak se tam dostaly, když je poklop chránil před vnějšími vlivy, to však nebylo podstatné.

S malým úsměvem se posadil na stoličku a položil na klávesy i druhou ruku. Nejprve zmáčkl pár z nich, aby si znovu připomněl ty tóny. Už jen jejich zvuk jej donutil se usmát úplně. Vrátily se mu další vzpomínky na dětství, na dobu před válkou, na dny strávené s Chloénette a na lumpárny, co společně prováděli.

Všechny tyhle vzpomínky dokázal jako pravý umělec přenést do hudby a ta se následně rozlehla i po většině částech domu.

Také paní Martinová, která nemohla ty tóny plné citu přeslechnout, se musela usmát. Ještě naposledy zkontrolovala dívku a zavřela dveře, aby se i ona sama mohla jít vyspat.

*

Marinette otevřela oči. Už se necítila tak unaveně jako při posledním pokusu o probuzení a ani hlava ji nebolela.

Zmateně nakrčila obočí, protože zaslechla hudbu, linoucí se odkudsi z domu, v němž se nacházela. Ta hudba jí připadala nádherná, ale jakmile se trochu pohnula, zakručelo jí v břiše tak nahlas, jako by tři týdny nejedla.

Jen matně si vzpomínala na služebnou, jež spatřila ten den, a na to, co jí říkala. Jediné, co si pamatovala, bylo jméno Adrien Agreste a to, co se stalo, než se dostala sem.

Udělalo se jí lehce nevolno, když pomyslela na ten déšť a to hrozivé počasí. A na ty muže, co přepadli Chloénette a později se do toho přimotala také ona. Kdyby bývala všeho nechala a nešla za nimi, neocitla by se tady.

„Tikki..." zašeptala, protože si vzpomněla, že jí ještě někdo chybí. Její kwami. Její nejlepší kamarádka, kterou nevěděla, jak ztratila.

Utřela si slzy hřbetem ruky a rozhodla se, že se dojde podívat po nějakém jídle.

Natáhla ruku na místo, kde si myslela, že se nachází noční stolek s lampičkou, ale místo ní tam byl svícen.

Překvapeně zamrkala, když ho sevřela a vzala do ruky. Prohlédla si ho a vypadal jako z nějaké starší doby, načež si znovu uvědomila, že není ve svém století, ale v tom minulém. A přestože už někteří lidé měli elektřinu, někdo stále mohl víc holdovat svíčkám.

„Já jsem blbá," vydechla a pomocí sirek, ležících na stole, svíčku zapálila. Ihned lépe viděla a mohla si tak prohlédnout pokoj, v němž se nachází. Byl prostorný, ale zdál se jí trochu prázdný, jako by mu něco chybělo.

Chtěla se nad tím více zamyslet, ale vtom znovu dostala chuť na jídlo, a proto jí nezbývalo nic jiného, než se vydat po zvuku té hudby. Jistě se klávesy nemačkají samy, takže tam bude sedět někdo, koho by se mohla zeptat, kde je kuchyně, aby si mohla něco připravit.