Překoná láska čas?

28: Lásky čas

Od té doby, co ji požádal o ruku, jí z tváře ani na vteřinu nezmizel úsměv. Od té doby, kdy ho požádala, aby si lehl na postel vedle ní a zůstal v jejím pokoji, nepomyslela na to, že ho za několik hodin opustí. Ne, na to si ani nedovolila myslet. Chtěla si jen užívat jeho přítomnosti, přítomnosti jich obou a plnit si tak své sny.

„Nad čím přemýšlíš, modrovlásko?" zeptal se, zatímco dívka sledovala, jak venku za oknem začíná vycházet slunce.

Znovu si uvědomovala, že se během celé noci pořádně nevyspala a dnes by jí mohla chybět její obvyklá síla či energie, kterou bude obzvlášť během večerních hodin potřebovat. Snad to nebude tak zlé.

„Nad tím, že až se vrátím domů, budu nejspíš vypadat jako zombie," odpověděla a Adrien se lehce zasmál. Snažila se vrýt si ten zvuk to paměti, aby si ho mohla později připomínat, až jí bude nejhůř.

„Určitě to nebude tak hrozné. Spíš by mě zajímala reakce tvých rodičů, až zjistí, že jsi zasnoubená." V jeho hlase slyšela úšklebek a ani ona neodolala úsměvu.

„To mě taky. Ale myslím, že budou mít milion otázek, a hlavně strach. Budu jim muset říct úplně všechno."

„I to, že jsi celou dobu byla Beruška?" pohladil ji po ruce a pak vyhledal její prsty, za které ji chytil. Marinette stisk opětovala.

„Ano. To také."

„Rád bych tam byl s tebou, abych ti dodal odvahu," vydechl a poté ji políbil do vlasů.

Přivřela oči, aby si ten polibek ještě víc vychutnala a nemohla si nevšimnout, že od té chvíle, co začali mluvit o budoucnost, ji drží o něco pevněji než předtím. Ne, že by jí to vadilo, ale pochopila, že má obavy i přesto, co si slíbili. Že pokud se vrátí - a že ona se určitě jednou vrátí - tak se vezmou. Prstýnek na její levé ruce byl tohoto slibu důkazem.

Zvedla ruku do vzduchu a sledovala malý růžový kamínek. Jelikož už se rozednělo, nemuseli mít rozsvícenou lampičku ani nemusela mhouřit oči, aby něco viděla. Mohla si jej prohlédnout za denního světla a bezpečně poznamenat:

„Je opravdu krásný."

„To jsem rád," odvětil a v hrudi ucítil příjemné pálení.

„A Adriene?" lehce zvedla hlavu a očima zabrouzdala k těm jeho. Tedy, k jeho pravému oku a pásce místo levého.

„Ano, modrovlásko?" začervenala se, když spatřila, jak se na ni díval. Přesně tak, jako ona na něj. Jako by byl jediný na světě.

„Díky tomu prstýnku a našim vzpomínkám se mnou budeš navždy a všude. Takže svým způsobem mi budeš i dodávat odvahu kdekoli." Všimla si, jak zvedl koutky rtů do úsměvu.

„To je fakt," připustil a ona k němu natáhla ruku, aby ho mohla pohladit po tváři. Válet se jen tak v posteli bylo možná lepší, než vedle sebe ležet nazí a zachumlaní pod dekou. Ale když si představila, co by přišlo předtím... tváře jí opět zrudly.

„Jsi rudá jak rak," poznamenal trefně a ona se zakřenila.

„Spíš jak moje maska."

„Zase myslíš na nějaký pikantnosti?" škádlivě nadzvedl jedno obočí.

„Jak to můžeš vědět?"

„Vždycky se přitom tak tváříš," pokrčil rameny, jako by to snad nic neznamenalo, a ona zrudla ještě víc. Myslela si, že už to nebylo možné.

Adrien však zareagoval tak, jak doufala, že zareaguje. Začal ji líbat na hlavě a postupně si polibky vyznačil cestu dolů až k její tváři. Trochu zaklonila hlavu a cítila, jak se sklonil, aby dosáhnul i na její krk.