Překoná láska čas?

15: Kousky pravdy

Za Marinette a Chloénette se zabouchly dveře tmavovlásčina pokoje. S dívčinou pomocí došla k posteli, na kterou se posadila. Ruce položila do klína a nějakou chvíli sledovala béžové dlaždičky na podlaze.

„Nepotřebuješ něco, Marinette? Mohla bych poprosit paní Martinovou," prolomila ticho blondýnka a ona se letmo usmála.

„Ne, děkuju, Chloénette... jen..." zvedla k ní své pomněnkové oči. „Je pravda to, co říkal Adrien? Že jsi mě zachránila?"

„Je. Když tě Jake bodnul nožem do krku, zhroutila ses mi v té uličce do náruče. Už tehdy jsi měla horečku a já tě pak pomalu odtáhla do tohohle domu. Ještě štěstí, že Adrien bydlí nedaleko. I tak jsem ale musela projít několika uličkami jen v županu a věř mi, že to nebylo zrovna nejlepší. Poblíž nebyl ani žádný telefon, takže i tohle vědomí to zhoršovalo. A ani žádný dobrý obchod, kde by ten telefon měli."

Během jejího vyprávění si Marinette sáhla na pravou stranu krku.

„Paní Martinová ti následně ránu vyčistila a zašila. Byl jen zázrak, že jsem tě sem stihla dostat včas. A možná tam máš jizvu, ne?" na to dívka zakroutila hlavou a Chloénette překvapeně zamrkala.

„Jizva tam není. Teda aspoň já nic necítím. Možná mám jen rychlou regeneraci kůže, kdo ví? A hlavně, jedna jizva stejně nic neznamená. Adrien jich má na ruce spoustu, plus to jeho zakryté oko... možná se ptám až příliš, ale co to znamená?" na moment ji napadlo, že by to byl snad následek z bojů v první světové válce. Při tom pomyšlení jí přeběhl mráz po celém těle a doufala, že se mýlí.

„Ani já si nejsem stoprocentně jistá, ani ti nemůžu říct úplnou pravdu, drahá. A to z prostého důvodu: sama to nevím," nevěřícně se potom ušklíbla, zatímco Marinette lehce vyvalila oči. Nejlepší kamarádka Adriena Agresta, že by nevěděla, jak přišel k největším zraněním ve svém životě?

„Je to tak. Bohužel," pokračovala. „Jediné, co mě napadlo je, že obojí pochází z války, protože před ní nenosil pásku na oku a ani si nezakrýval svou ruku. Jak to jednu dobu dělával, než mu přestalo být úplně jedno, co si lidé myslí."

„Takže je to pravda?" zeptala se Marinette. „Skutečně bojoval ve válce?"

Když přikývla, tmavovláska začínala cítit k blonďákovi obdiv. Z toho, co viděla z pár historických filmů, bojiště ve válce vypadalo strašlivě.

Samá krev, špína, bláto, lidi, nemoce, hlad, a především smrt na každém rohu. Jestli vše z toho, co ji napadlo, přežil a vrátil se v pořádku domů, do své obrovské vily k paní Martinové, pak to musel být statečný a laskavý muž.

„Nikdy by mě nenapadlo, že si mohl prožít něco takového... A já na něj tak vyjela, Chloénette... úplně bezdůvodně," vydechla a ona poznala, že ji to celé opravdu trápí.

„Oba za sebou máte těžký den. Ten Alex vás úplně rozhodil se svým pozváním ven. Umím si představit, že Adriena se to dotklo ještě víc než kohokoli. Během dne se uklidnil a teď to na něj dolehlo, stejně jako na tebe. A u tebe v tom nejspíše hraje roli i něco jiného. Nebo se pletu?"

Marinette neodpovídala. Nechtěla si pokazit vztah i s dalším blízkým člověkem v této době. Rozhodla se prozradit jediné:

„Chybí mi rodiče, Chloénette. Chybí mi moje nejlepší kamarádka a lidi, co znám. Přijde mi, že jsem od nich byla úplně odtržená, přitom žijeme ve stejném městě." Ale v jiném století. A to je ten problém.

„Předpokládám, že mají plno práce? A nevěděla jsem, že máš rodiče. Myslela jsem, že jsi sirotek." Blondýnka vypadala zmatená, ale kdo by se jí divil? Tmavovláska jen zakroutila hlavou.