Překoná láska čas?

20: Důležitá noc, část první

Zatímco se Marinette snažila přežít další hodinu v Alexově společnosti a nezhroutit se z toho, co se před chvílí dozvěděla, Adrien nervózně pochodoval kolem klavíru.

„Nesmíš si to tak brát, Adriene," pronesla Chloénette, která seděla na křesle u konferenčního stolku v rohu místnosti.

„A jak bych si to měl brát, Chloénette?" zastavil se s rukama založenýma na zádech a obrátil na ni hlavu. „Marinette teď tráví večer ve společnosti snad nejhoršího chlapa na světě! A to všechno kvůli mně!"

„Není to kvůli tobě. Sama se rozhodla, že tam půjde. Je to její rozhodnutí, a přestože jsi její šéf, tohle jí zakazovat nemůžeš. Chtěla tam jít, tak si svůj osud naplánovala sama," pokrčila blondýnka rameny a viděla, jak Adrien stiskl čelisti.

„Ale já... sakra!" zaklel a posadil se na stoličku od klavíru. Rukama se opřel o svá kolena a trhaně vydechl. Chloénette si i myslela, že se snad třese. Jelikož místnost osvětlovalo jen několik svíček, protože to takhle měli nejraději, nemohla si být úplně jistá.

„Adriene?" váhala, zda by k němu neměla jít. Takhle ho nikdy v životě nevěděla a když myslela nikdy, tak nikdy. „Myslela jsem, že jste s Alexem přátelé," řekla opatrně a snažila se neznít zmateně. To by mu určitě nepomohlo.

„Byli jsme, dokud si nezačal dělat nároky na Marinette," odpověděl a hlas se mu zlomil poté, co vyslovil její jméno.

„Já tě chápu," odvětila soucitně a vstala.

Rozhodla se přejít k němu a kleknout si naproti němu. Připomnělo jí to, když sem přivedla Marinette a on klečel naproti ní v obývacím pokoji v momentě, kdy mu vše líčila. Doteď se svým okem díval na zem, ale jakmile naproti němu poklekla, zvedl k ní ten krásný smaragdový pohled. Jejich oči se setkaly.

„Chápu, že máš o ni strach. Je to přirozené, stejně jako to, že ses do ní zamiloval," usmála se, chytla ho za zjizvenou ruku a pohladila ho po ní palcem.

„Takže ty to víš?" zeptal se tichým hlasem, jako by nedokázal hlasitěji promluvit. Přikývla.

„Už od první chvíle. Už od té doby, co tě začala zajímat, jsem si říkala, jestli tě náhodou neoslovila i jiným způsobem. A když jsem vás potom viděla spolu, došlo mi to. A dneska, když scházela z těch schodů... viděla jsem tvůj pohled. A jsem si jistá, že ho viděla také paní Martinová. Taky sis to uvědomil, je to tak?"

Všimla si, že se levý koutek jeho rtů zvedl. „Je. Dneska mi to došlo v baru. Ale když odešla za ním... nevím, co mám dělat, Chloénette... chtěl jsem uspořádat autorské čtení svých básní a tam ji pozvat. Chtěl jsem napsat básnickou sbírku jen pro ni a tam něco z toho přečíst – jen tak, aby to pochopila – jenže mám pořád obavy. Nemůžu ji milovat, prostě to nejde," zakroutil hlavou a opět ji dal dolů. Cítila, že se ze všech sil snaží zastavit slzy.

„A proč by to nešlo, zlatíčko? Je to milá dívka," mluvila tak konejšivým hlasem, že už nedokázal příval slz zastavit.

„Říkal jsem to už i své matce. Žádná by mě nemohla milovat. Vždyť se na mě podívej!"

„Dívám se a vidím jen normálního muže, který miluje svoji kamarádku. A na tom není nic špatného, Adriene."

„Já vím. Jenže já mám pocit, že když jí vyznám své city, tak... tak..." polkl, jako by nevěděl, co říct.

„Tak co?"

„Tak se všechno pokazí. Mám pocit, že když se jí svěřím, odkud mám ta svá zranění a co se mi doopravdy stalo, bude mnou opovrhovat. Že když jí svěřím své tajemství a ona mně taky, nic už nebude jako dřív. Nevím, proč mám tenhle pocit."