Překoná láska čas?

19: Manželkou a hospodyňkou

„Jak ses k tomu dostal?" hlesla, protože nahlas nic říct nedokázala. Jako by se jí hlasivky zadrhly a jako by uplynuly dlouhé minuty od chvíle, co jí ukázal kouzelnou skříňku. Stále se nedokázala vzpamatovat z toho, že ji má u sebe.

Znovu pokrčil rameny, než odpověděl: „Jednou jsem se probudil u sebe v pokoji a na stole uviděl tohle. Nevím, co to u mě dělalo, myslel jsem, že to máš mít ty, strážkyně." Poslední slovo skoro vyplivl.

Opovrhoval jí a ona opovrhovala jím. Bývali Beruška a Kocour, nejlepší přátelé a parťáci na světě a ve svých vlastních podobách nejznámější pár v Paříži. Kdy se tohle zvrtlo?

„Moment, takže skříňka byla celou dobu u tebe, a ne tady, v tomhle století?" vytřeštila oči a snažila se přitom nevnímat své silně bušící srdce a svou ztuhlost.

Připadala si jako tehdy, kdy ji začal líbat zezadu na krku. Věděla, že jestli se o něco podobného pokusí dnes, dopadne to úplně jinak. Už jenom proto, že tu s ní nebyla Tikki... Tikki byla vevnitř.

Jakmile jí to došlo, zalapala po dechu. Jako by se v ní objevila nová síla, odlepila se ode zdi, kopla Felixe kolenem mezi nohy a to způsobilo, že upustil skříňku, kterou následně chytila. Vymanila se z jeho blízkosti a opřela se zády o dveře, aby je vyrazila. Když se otevřely, otočila se a chtěla vyběhnout ven, jenže ji zastavilo jiné tělo. Poznala, komu patřilo. Alex.

Na tváři měl škodolibý úsměv, když se jí postavil do cesty. Vyděsila se a chtěla couvnout, jenže opět do něčeho narazila. Do Felixe, který se evidentně snažil potlačit bolest a zabránit jí v ústupu.

„Kampak, Marinette?"

„Já...já..."

Byla v koncích. Věděla to. Přes Alexe ani Felixe se nedostane, oba v ten okamžik vypadali silně, on navíc dveře znovu zavřel, takže se v místnosti mačkali všichni tři, plus ještě ty poličky.

Držela v rukou krabičku s mirákuly, ovšem k ničemu to nebylo. Kdyby se ji pokusila otevřít a jakékoliv si odtamtud vzít, oni dva by ji zastavili.

„Co ode mě chcete?" zeptala se s knedlíkem v krku, přestože v hlavě měla ještě jiné otázky. Věděla, že na ty teď odpověď nedostane. A možná ani nikdy jindy.

„Je to jednoduché," odvětil Felix a hlavou ukázal na krabičku. „Oba něco, to je pochopitelné. On tebe a já tu moc. Uděláme to takhle: ukážeš mi, jak se to otevírá a já ti za oplátku dovolím nechat si Tikki a žít s ním." Obrátil se na Alexe a i Marinette se na něj podívala.

„S ním?"

Představa, že by měla žít s mužem, který nenávidí Adriena, bratříčkuje se s Felixem, a ještě ji záměrně dovedl na tohle místo, se jí příčila tak moc, jako oni sami.

Ale pokud by se jí podařilo zachránit alespoň Tikki... shlédla dolů na krabičku ve svých dlaních a v očích ucítila slzy. Věděla, že nemá jinou možnost, pořád ovšem hledala jiné východisko.

Vzpomněla si, že Adrien bude chystat to autorské čtení a kdyby ne, ona ho k tomu přemluví. Chtěla slyšet jeho básně a také se toužila dozvědět pravdu o tom, jak oslepl a proč má na ruce ty jizvy. Chtěla znovu slyšet jeho hlas a vidět ten nádherný smaragdový pohled... znovu se chtěla ocitnout v jeho blízkosti a nechat se unášet štěstím, které vnímala pokaždé v jeho společnosti... chtěla toho ještě tolik udělat, a ne ho opustit a žít s Alexem.

V tom ji něco napadlo a na moment jí svitla naděje. Zvedla hlavu a podívala se na Felixe.

„Když mě sem Bunnix posílala, říkala, že se pro mě vrátí, až nastane příští úplněk, že později to nejde. Dejte mi čas, abych si to do té doby promyslela, abych tu ještě něco udělala a pak s vámi půjdu kamkoliv. Jen, když mi ten čas dáte a slíbíte, že se tou skříňkou nic nestane." Zamračila se a v jejích očích se zablesklo.