Překoná láska čas?

12: Jen Adriene

Byla neděle, přesněji osm hodin ráno, když Marinette vyšla ze skladiště s kýblem na vodu a hadrem v ruce. Cestou si přitom upravovala bílou zástěru, kterou dostala včera v kuchyni k šatům od paní Martinové.

Při prohlídce domu si zároveň také rozdělily práci. Dívka se bude starat o spodní část vily spolu se schody a ona sama se postará o zbytek domu, včetně horních místností. Připadalo jí, že toho má víc a jelikož jí přišla sympatická, automaticky jí chtěla pomoct. A tak si i v neděli přivstala, aby mohla svůj plán uskutečnit. Přitom stihla ještě pár horních místností včetně pátrání po ostatních.

Už několikrát za včerejší den si ověřila, že nikdo z kwamiů se nenachází tam, kde má ona uklízet a začínala mít obavy. Co když je nenajde? Co když je krabička zamčená někde, kam nemá přístup, nebo nenajde žádné vodítko ani v knihách?

Cestou z kuchyně, kde si napustila do kýble teplou vodu, začínala opět panikařit. Věděla, že bezdůvodně, protože v knihovně ještě ani nebyla a s Adrienem tam měli jít dnes. Na jednu stranu byla ráda, že nemusí tu cestu poprvé podnikat sama, protože by se mohla ztratit. Navíc tam nikoho neznala a takhle se aspoň seznámí.

Zároveň dostala další strach, protože by blonďák mohl mít zájem jí pomáhat, což by ji dostalo do úzkých. Pochopila, že stejně jako jeho příbuzní je chytrý a nenechá se ničím napálit. Došlo jí, že by okamžitě poznal, kdyby mu lhala a obávala se, že do té knihovny jde proto, aby si ověřil, že žádná kniha o Lišajovi a superhrdinech neexistuje. Nebo alespoň ne ta, o které mu vykládala.

V duchu zaklela, právě v momentě, kdy zakopla o svoji vlastní nohu a s výkřikem se zapotácela.

„Opatrně!" ozval se jakýsi hlas za ní a před pádem dozadu ji zachránily dvě silné paže. Bohužel, kýbl s vodou se nikomu zachránit nepodařilo, a voda se tak rozlila po podlaze.

„Do háje!" vykřikla Marinette a ucítila, jak mladík za ní ztuhl. Zřejmě ještě nikdy neslyšel dívku takhle mluvit a ona se pro sebe usmála. Potom však, jako by jí došlo, co se děje, opět vyjekla a odskočila od něj.

„Jsi v pořádku, Marinette?" zeptal se starostlivě, když stála naproti němu. Tmavovláska se mu podívala do očí – totiž, do oka – a uviděla v něm upřímný strach o ni. Usmála se.

„Jsem v pořádku, děkuji. Já jen... achjo, chtěla jsem to tady rychle uklidit, abych mohla udělat ještě něco navíc, a akorát jsem vylila vodu na zem!"

„Nic se nestalo, modrovlásko. Řeknu paní Martinové a-"

„Jakože aby to za mě uklidila? Ne, pane Agreste, tohle jsem udělala já, a já to taky uklidím," řekla a sklonila se, aby zvedla kýbl přesně v momentě, kdy to samé učinil i on. Jejich ruce se setkaly na stejném místě a Marinette zrudla, srdce se jí rozbušilo a ani Adrien nebyl v klidu.

Přesto se jim oběma podařilo situaci zvládnout a kýbl postavit.

„Děkuju," pousmála se a snažila se, aby její tvář nabrala normální odstín.

„Zajisté. Ehm, já jen... původně jsem si chtěl dneska přispat, ale když jsem se náhodou probudil, došlo mi, že dnes v knihovně mají jen do deseti. Je neděle, takže pokud se chceme stihnout tam podívat, měli bychom vyrazit teď." Tentokrát to byl on, kdo se podrbal na zátylku a pokoušel se tvářit kultivovaně.

Nevěděl, co se to s ním děje a odmítal si připustit, že by to mohlo být to, co tvrdila Chloénette. Zamilovanost přece nevypadá tak, že je člověku špatně ve chvíli, kdy se jeho ruce setkají s rukama toho druhého. Ne. Musí se mýlit. Zkrátka mu jen přirostla k srdci za tu krátkou dobu, co tady je a to je všechno. Stejně jako k ostatním dívkám k ní brzy přestane tyhle pocity cítit. Musí se dát dohromady.