Překoná láska čas?

5: Zlatá horečka

Když opět zahřmělo, trhla sebou a otevřela oči dokořán. Srdce jí bušilo tak silně, až měla pocit, že se jí snad snaží vyskočit z hrudi a kapky deště slyšela bubnovat o střechy zřetelněji než kdy dřív.

Znovu si přitáhla kolena k sobě a přitlačila se víc ke zdi v rohu. Tam se uchýlila, protože to bylo jediné místo nejdál od okna a vítr tu na ni tolik nefoukal. Přesto však nedokázala usnout déle než na deset minut a s každým dalším velkým hromem se probudila. Nikdy neměla takový strach z bouřek nebo deště, nikdy však taky během nich nemusela spát téměř venku.

Šaty měla stále mokré a občas kýchala. Bylo jí jasné, že nastydla, ale s tím nemohla nic dělat. Nenašla bezpečnější a bližší prostor, kam by se mohla uložit a kde by nemusela čelit počasí. Navíc měla tak málo energie, že by se sotva dokázala procházet po Paříži a něco hledat. Udělalo se jí sice trochu lépe, ale pořád se cítila mizerně. I kvůli tomu, že nedokázala najít Tikki.

„Tikki," zašeptala a ucítila, jak jí z oka stéká další neposedná slza. Tikki také nebyla jediná, po kom se jí stýskalo.

Chyběla jí Sabine, která by se o ni jistě postarala, kdyby byla nemocná. Jako vždy by jí nosila ovoce a horké čaje, upravovala přikrývku a zpívala. Tak to dělávala téměř pokaždé, i když Marinette už skoro dosáhla plnoletosti a místy jí to připadalo otravné.

Nyní by ale i ten zpěv uvítala, nebo i tátovo čtení básní jeho oblíbeného spisovatele. Nemohla si vzpomenout na jméno, ovšem to jen proto, že se o literaturu nezajímala. Věděla jen, že se jí ty básně vždy líbily a autor, jako by jí mluvil z duše.

„Až se vrátím, tak si to zjistím," pousmála se a vzápětí si musela odkašlat.

Při vzpomínkách na domov, mámu s tátou, kamarády, Alyu nebo Nina se znovu pokoušela usnout a konečně se jí to povedlo.

Při dalším velkém hromu se už neprobudila a byla by spala až do rána, kdyby ji ze snění nevytrhl zvuk, připomínající střelbu. Venku už přestalo pršet a ani nehřmělo, takže počasím to být nemohlo.

Vymrštila se do sedu a když zvuk zaslechla ještě jednou, hrklo v ní. Přitiskla se ke zdi a snažila se nevnímat chlad, ani nevydat žádný zvuk, protože kolem pekárny procházelo několik lidí v černých pláštích s klobouky. A dva z nich, kteří spěšně kráčeli veprostřed, drželi ženu oděnou jen ve světle žlutém županu, snažící se vykroutit z jejich sevření. Jen jedna osoba, kterou zná, v tomto století nosí světlé barvy.

Chloénette Bourgoise. Zlodějka její kabelky.

Marinette polkla, když uviděla, jak bezbranně vypadá a z neznámého důvodu se jí sevřelo srdce. Vzápětí však poznala proč – i ona se cítí bezbranně a podobně jako Chloénette nemá nikoho, kdo by jí pomohl.

V duchu zaklela a jelikož se jí chtělo kašlat, pokoušela se to potlačit.

Jakmile skupinka mužů v černých hábitech se ženou v rukách zahnuli za roh, Marinette se přiblížila k rozbité výloze budoucí pekárny.

Venku se teprve rozednívalo a dívka se divila, že v této části města byl celkem klid. Jindy tu je rušno, jenže pak si opět uvědomila, že se nachází v jiné době a měla chuť zaklít nahlas. Jak je možné, že to v jednu chvíli věděla a druhou zase zapomněla? Skoro, jako by žila v několika světech najednou.

Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že jsou ulice prázdné, a poté otevřela dveře bez kliky a poloviny výplně. Ještě jednou, naposledy zaváhala, jestli chce opravdu takhle riskovat, a když zjistila, že skutečně ano, zavřela je a vydala se za roh ulice podobně, jako skupinka před ní.