Překoná láska čas?

24: Pro klid duše

Ale já tebe ne! Ale já tebe ne! Ale já tebe ne!

Ta slova se jí zabodávala do duše a jakmile je poprvé zaslechla, od té chvíle je měla v hlavě a působila jako ozvěna, která nehodlá jen tak zmizet.

„Cože?" hlesla a s vytřeštěnýma očima na něj hleděla. „Ale... ale... já..." začala koktat a uvědomila si, že jí ruce stále visí ve vzduchu. Začala jimi mírně gestikulovat. „Já to nechápu. Říkal jsi, že jsem pro tebe víc než jen kamarádka a podle tvého chování ti na mě záleží. Navíc jsi mě před chvílí líbal a..."

Kroutila hlavou, jako by se to snažila pochopit, a vlasy jí mezitím sklouzávaly z ramen. „Prosím, řekni, že si děláš legraci a že mě máš pořád rád."

Adrien se na ni díval a ruce měl stále zatnuté v pěst. „Mám tě rád a jsi pro mě důležitá, to ano, ovšem nikdo netvrdil, že tě miluju!"

Jako by jí do srdce vrazil šíp. Měl pravdu. Nikdy jí nevyznal lásku, jen celou dobu chodili kolem horké kaše a kdyby si býval neuvědomil, že má se svými rodiči nejspíše dobrý vztah a že by je jinak musela opustit, možná by jí ta slova jednou i řekl. Polkla.

„Jasně, zase jsem si všechno vybájila, jako vždycky," zašeptala a vzpomněla si na začátky, kdy byla do Felixe jen zamilovaná.

Celou dobu tohoto imaginárního vztahu si představovala, co všechno by spolu mohli zažít, až si dokonce někdy nebyla jistá, co je její výmysl a co skutečnost. Mohlo to tak být v případě Adriena? Asi ano.

„Proč jsi mě tedy líbal?" zeptala se najednou a hlas se jí třásl. „Proč jsi mě tedy neodstrčil? A co to tvé: ani nevíš, co se mnou děláš? A co ta přezdívka?"

Povzdechl si. „Tu přezdívku jsem ti dal proto, že mě zaujaly tvoje vlasy... jsou opravdu krásné a mají modré odlesky, takové neobvyklé. Chtěl jsem tě nějak odlišit, když se ti nelíbilo, abych tě oslovoval princezno. A proč jsem tě líbal?" v jeho pohledu se objevilo cosi, co nedokázala pojmenovat. Možná to mohl být smutek? Ale z čeho? „Zkrátka jsem nemohl přestat... je to jako, když si jednou kousneš do svého oblíbeného jídla. Taky nemůžeš přestat, přestože na tebe křičí každá část tvého mozku." Pokrčil rameny a ona zalapala po dechu.

„Takže jsem pro tebe byla jen potrava? To jsi chtěl říct?"

„Tak nějak, jo." Kývl hlavou a jí se zvedl žaludek.

Do koho jsem se to, proboha, zamilovala?

Znovu se podívala do jeho oka a hledala v něm jakoukoli emoci, která by ji utvrdila v tom, že jeho city k ní jsou opravdové. Že tohle celé je jen nějaké podělané divadlo, jakási hra, kterou ji chce svést na scestí. Jenže nyní v tom oku neviděla nic než prázdno.

Zamračila se a ruce položila podél těla, načež je sevřela v pěst. Zatínala nehty do dlaně, až si byla jistá, že tam potom bude mít otisky.

„Myslela jsem si to správně," pronesla, hlas měla pevný a bušení srdce se trochu zklidnilo, přestože stále byla v šoku. V jeho pohledu náhle spatřila zmatení, a už jen proto pokračovala. „Není divu, že je Felix tvůj pravnuk či co, protože oba jste úplně, ale úplně stejní!!"

Poslední část věty vykřikla tak hlasitě, že sebou Adrien trhl a vytřeštil oko. Ústa se mu malinko pootevřela, jako by nemohl uvěřit tomu, co slyšel, a začal pohybovat rty, jako by snad chtěl něco namítnout. V místnosti však bylo ticho.

Marinette se na něj už nemohla dívat. Odvrátila pohled jinam a otočila se směrem ke dveřím. „Pro klid tvé i mojí duše bude nejlepší, když se mi budeš těch posledních šest dní vyhýbat a necháš mě dělat svoji práci. Stejně si už nemám co rozmýšlet, tak jako tak, vracím se do budoucnosti. Mohli jsme zůstat spolu, určitě by se to dalo vyřešit, ale zpečetil sis svůj... náš osud sám."