Překoná láska čas?

22: Nejvíc v bezpečí

Nějakou chvíli se od sebe nedokázali odtrhnout. Objetí, do kterého mladíka Marinette přitáhla, ho jakýmsi zvláštním způsobem uklidňovalo a dodávalo mu pocit jistoty.

Když měl hlavu položenou na její hrudi, slyšel její bušící srdce a už jenom to by mu bývalo stačilo, aby se postupně ukolébal ke spánku. Kdyby mohl, skutečně by jí dokázal usnout na prsou. Pomyslel si, jak by zareagovala a znovu nemohl zabránit úšklebku.

„Jak ti je?" zeptala se poté, co úšklebek zaslechla.

„Je to lepší," připustil a jeho hlas zněl malinko tlumeně.

Dívce v hrudi zabublal smích a on se narovnal, načež si hlavu položil na její rameno. Ona udělala to samé na jeho.

„Vůbec tě nechci pouštět," řekla a položila si hlavu tak, jako by i ona chtěla usnout.

„Tak nepouštěj. Kdo říká, že musíš?" nadzvedl obočí a položil jí obě své ruce na záda.

„Všechny hezké chvíle jednou skončí," povzdechla si a blonďák zase pocítil smutek, když si uvědomil, že o ni jednou přijde. Aby si ověřil, že je stále tady, přitiskl si ji k sobě co nejblíž a jejich hrudě se vzájemně dotýkaly. „Navíc," pokračovala a zívla, „nechci kazit zábavu, ale jsem unavená. Měla bych si jít lehnout."

„Není divu, že se ti chce spát," pousmál se. „Dnešní den byl... bože, byl příšernej. Já se pohádal s otcem jen kvůli nějakýmu pitomýmu šperku a pak ještě ten tvůj večer s Alexem. Měl jsem strach, víš? Strach, že se ke mně už nevrátíš, modrovlásko."

„Modrovlásko?"

S obočím nahoře se od ní odtáhl a její hlava klesla dolů. Usnula. Poté, co se mu svěřila, že je unavená, usnula. Usmál se.

Natáhl se pro svoji pásku, kterou si nandal na oko. Poté se postavil a Marinette vzal do náruče.

Vyšel s ní pomalu každičký schod, nijak nespěchal, jako by na tom snad záleželo. Snažil se nezakopnout a zároveň si vychutnával její krásu, jež osvětlovalo světlo z velikého lustru. Stejným tempem došel do jejího pokoje, kde ji následně položil na postel.

Jediným světlem v pokoji byl měsíc, jehož paprsky pronikaly skrze okno a osvětloval tak její obličej. Adrien se podíval z okna. Věděl všechno, takže i to, že jej v den úplňku opustí. Ať už s Felixem, nebo Bunnix: její kamarádkou, která si pro ni měla přijít.

Měsíc už skoro dorostl, a to ho děsilo. Věděl, že úplněk bude za několik dní a on musí těch několik dní využít, aby dokončil to, co dnes začal. To, pro co se rozhodl v tom starém, zaprášeném baru.

Znovu otočil hlavu k posteli, kam Marinette položil. Viděl, jak se její hruď zvedala a znovu klesala. Viděl, jak dýchala, a aniž by si toho všiml, jejich dechy se sladily.

Přikryl její tělo peřinou a poté se k ní sklonil. Vtiskl jí polibek na čelo a zašeptal:

„Krásné sny, modrovlásko."

Ještě, než opustil její pokoj, vyndal z kapsy svých kalhot papírek a tužku. Přešel blíž k oknu a načmáral na něj krátký vzkaz, než ho položil na noční stolek. Poté se na ni naposledy ohlédl přes rameno a zamířil ke dveřím.

*

Otevřela oči a nadechla se. Nemohla si pomoct, ale cítila ve svém pokoji vůni, která sem rozhodně nepatřila. Vůni, která nebyla její, nýbrž jeho.

Překvapeně zamrkala. Co by dělal v jejím pokoji?

Pak jí to došlo. Vzpomněla si, jak si včera povídali do noci na schodech v chodbě a na jejich dlouhé objetí. A vzpomněla si i na to, jak mu říkala, že je unavená... musela tedy usnout a... bylo možné, že ji sem odnesl v náručí?