Překoná láska čas?

29: Třetí slib

„Adriene?" oslovila ho, s hlavou položenou v jeho klíně. Sklopil k ní pohled, protože dosud hleděl kamsi na oblohu.

Ani jeden z nich netušil, kolik uplynulo hodin od té chvíle, co si sem sedli, ale nikdo se po nich ještě nesháněl, takže to bylo dobré znamení. Pořád měli dost času a Adrien také neměl pocit, že by se musel na autorské čtení nijak zvlášť připravovat. Prostě jenom přečte pár veršů a seznámí lidi s tématem knihy – co je na tom? I přesto se ale nemohl zbavit zvláštního pocitu nervozity, čím více se plánovaný večer blížil.

„Copak, modrovlásko?" pohladil ji rukou po hlavě a viděl, jak si ten dotek užívá stejně jako on.

„Co vlastně ten Mistr Fu?"

„Co s ním?" zmateně nakrčil nos.

„Paní Martinová říkala, že je to váš rodinný přítel, ale... vzpomínáš si, jak jsem ti na schodech říkala, že mi Tikki dal jeden muž? Mistr Fu?" kousla se do rtu a sledovala, jak se mu zornička v oku rozšířila překvapením.

„Počkej... takže tohle je jakože on za mlada?" zaskočeně zamrkal a dívka kývla hlavou.

„Neviděla jsem ho sice zblízka, ale je to on, jsem si jistá. Podíval se na mě, když odcházel, a ten pohled byl úplně totožný, jako jeho z budoucnosti. Navíc měl i stejnou postavu a stejný typ chůze, přestože byl oblečený do tmavého obleku."

„Takže já se znám s mužem, díky kterému jsi vlastně tady," dal si dvě a dvě dohromady a ona se podivila, že ho napadlo zrovna tohle. „Asi mu dneska speciálně poděkuju," ušklíbl se.

„Jenže on mě nezná, na to nezapomeň. Ještě jsme se nepotkali... potkáme se až za nějakých sto let."

„Počkat, kolik mu vůbec je?"

Marinette se zasmála.

„To ani já sama nevím. Ale v budoucnosti mi hodně pomohl, co se týče chytání padouchů... jenže pak se něco stalo. Lišaj odhalil identity několika hrdinů, kterým jsem dala mirákula, a nějak se tam objevil i Mistr. Aby nás ochránil, vzdal se funkce strážce a ztratil paměť. Sice se od té chvíle občas potkáváme, ale nepamatuje si mě jako Berušku. Má mě jako dívku, co mu jednou zachránila život. Nejsem z toho smutná, jen když jsem ho viděla... něco se ve mně pohlo," pokrčila rameny.

„Chápu. Musí být zvláštní ho tu neplánovaně potkat ještě, když zná všechna tyhle tajemství a ve tvé době už je to jenom obyčejný stařík."

„To ano. Na jednu stranu mám chuť k němu přiběhnout a obejmout ho, ale to bych asi způsobila pěkný trapas," zakřenila se při pomyšlení na obličeje ostatních.

„Třeba ne. A co ty víš, až se vezmeme, možná ho budeš potkávat častěji." V očích se jí zablesklo.

„Jak to myslíš?"

„No přece sis nemyslela, že budeme žít tak nudně jako doposud," ušklíbl se. „Ne, Marinette, mám v plánu něco jiného. Budeme chodit do divadla, na různé koncerty, hry, představení... co všechno si jen budeš přát. A samozřejmě budeme pořádat nějaké akce i u nás doma a už jsem předem domluvený s Mistrem, že nám bude vypomáhat pokaždé, jak to jen bude možné."

Zalapala po dechu. Skutečně pro ně plánoval takový život? Nemohla tomu uvěřit. Znovu se jí v krku usadil knedlík a nečekaně, prstýnek na levé ruce ji zastudil, jako by chtěl zabránit jejím myšlenkám. No jo, pořád, vždyť já o tom nepochybuju.

„Musím ti přece oplatit to, jak jsi mi vrátila energii do života," pousmál se a prsty jí hladil ve vlasech. „Připrav se, že budeme neustále chodit někam na procházky a že si pořádně ani neodpočineš."