Překoná láska čas?

17: Rodina

Stál v hale, kam ho dovedla Nathalie, úplně stejně jako posledně. A díval se i na stejné místo jako předtím – na schody. Tentokrát ale nečekal na matku, nýbrž na služebnou, která mu měla oznámit, jestli na něj má jeho otec čas.

Suše se ušklíbl. Typické. Gabriel Agreste, vždy zaneprázdněný a nedostižný. Pokud není na nějakém důležitém jednání, tak byste ho našli jedině v jeho kanceláři u návrhů oblečení. Mladík se divil, že ho to pořád baví a přemýšlel, jestli taky trávil čas se svou ženou. Najednou ho totiž napadlo, že si Emilie musí připadat hrozně osamělá.

„Máte jít nahoru, pane Agreste," ozval se robotí hlas Nathalie, která stála u zábradlí.

„Takže mě nepošle zpátky domů?"

„Ne, tentokrát si na vás pět minut najde," odpověděla a sledovala jej, jak vycházel schody a bral je dost neeticky po dvou.

Holt, člověk za tu dobu, co bojuje ve válce spoustu věcí zapomene. A slušné vychování, pokud nějaké měl, se často vytratí do patřičných mezí. Pobaveně vzpomínal na všechna ta sprostá slova, která s přáteli slýchali od starších mužů a která občas dokonce i sami vymysleli. Na většině z nich měl kupodivu svůj podíl.

Ovšem stejně tak, jako ho zasáhly šťastné vzpomínky, jeho srdce zaplnily i výčitky svědomí. Znovu si začínal uvědomovat, že kdyby býval udělal spoustu věcí jinak, jeho přátelé by tu stále byli s ním. Scházeli by se pravidelně každý pátek a hráli poker. Samozřejmě o peníze. On by je o všechny obral a následně by je pozval na drink v nějakém zatuchlém baru, kde by nemusel sedět sám.

Zamrkal, aby zahnal slzy, které ucítil v oku. Ne. Musel se soustředit a rozhodně neměl přemýšlet nad válkou a nad všemi svými chybami, které stály život jeho přátele a párkrát málem dokonce i jeho samotného.

Teď na něj čekal pracovně vytížený otec a povinnost zjistit, kdo z jeho kumpánů přepadl Marinette a Chloénette v té uličce. A kdo vzal brož, jež byla pro jednu z nich tak cenná. A věděl, že pokud tenhle úkol nesplní, bude si připadat jako největší hlupák na světě.

„Už je tady, pane Agreste," ohlásila Nathalie jeho příchod a nechala ho vejít do prostorné kanceláře.

Když odcházela, měl najednou pocit, že se na něj letmo usmála. Zamrkal, aby tohle nepravděpodobné podezření zahnal. Nathalie by se na něj nikdy neusmála. Ona byla robot. Nevěděl, jestli opravdový, každopádně se tak chovala. A pokud by se její chování mělo změnit, pak by neměl ponětí, jestli je všechno v pořádku.

Zatřásl hlavou, aby tyhle myšlenky vyhnal z hlavy. Zavřel za sebou dveře a všiml si, že otec stojí zády k němu. Díval se z okna na Paříž, na kterou dopadaly jarní sluneční paprsky.

S potěšením si uvědomil, že za chvíli se přižene léto. Těšil se, až si vyleze na střechu své vily a bude si tam číst. Díky Marinette opět dostal chuť probudit tenhle svůj koníček k životu, jako jeden z mála. Díky Marinette, která na něj včera tak vyjela a on na ni.

Co to s ním dneska je? Copak se nedokáže normálně soustředit a na nic nemyslet? A už vůbec ne na holku, o které ani neví, kdo vlastně je?

Na moment ho přepadla lítost, ale všechny pocity se vypařily v okamžiku, kdy Gabriel promluvil.

„Překvapilo mě, že se po těch letech také uráčíš přijít, Adriene. A dokonce dvakrát za čtrnáct dní, jak jsem již slyšel od Nathalie."

Jeho hlas ho probral. Doslova. Byl robot ještě horší než zmiňovaná služebná. Svého syna neviděl od začátku války. Za celou dobu ani nevěděl, jestli je naživu. A on mu při jejich prvním setkání po x letech řekne tohle?