Překoná láska čas?

Epilog

Paříž, 25. srpna 1920

Opíral se lokty o balkón, zatímco nechával letní vánek, aby mu čechral blonďaté vlasy. Ty byly snad ještě delší než dříve, protože mu hodně často padaly do obličeje, ale to ničemu nevadilo. Stejně rád nosíval hlavu skloněnou a bloumal ve svých myšlenkách. Podobně jako teď.

Až na to, že tentokrát k tomu držel v ruce jakýsi sešit s tvrdými deskami a obyčejnou tužku. Pokoušel se složit nějakou báseň, jelikož na něj nakladatelství tlačilo kvůli další knize. Měl jen pár týdnů na dokončení, ovšem inspirace nepřicházela. Tak nějak měl opět pocit, že odešla spolu s ní stejně jako i spolu s ní přišla.

Jakmile pomyslel na dívku, do které se zamiloval, na tváři se mu objevil úsměv. Netušil, co v tuhle chvíli dělá. Kdo ví, možná právě vymýšlí způsob, jak by spolu mohli žít. Jak by se sem mohla vrátit a zůstat tady. Nebo právě skládá nějakou z těch zkoušek, o které mu říkala, že ji brzy čekají. A možná i to je důvodem, proč se tu ještě neobjevila. Možná se prostě jen potřebovala učit, a ne trávit veškerý čas přemýšlením nad jejich společnou budoucností.

Jinými slovy, měla spoustu práce. Ale on věřil, že se tu jednoho dne přesto objeví, protože si dali slib. Víra ho neopustila a kdyby měla, muselo by se stát něco opravdu vážného.

Ve chvíli, kdy zaklonil hlavu, aby pohlédl na modré nebe, po kterém pluly bílé oblaky, ho cosi napadlo. Chtěl si to zapsat, a proto sevřel tužku v ruce.

„Ahoj."

Veškeré jeho svaly ztuhly. Tužku ještě udržel, ale sešit už pustil a ten spadl dolů z balkónu.

Zaraženě sledoval, jak se kolem desek obmotal jakýsi provázek, který na první pohled ale vůbec nevypadal pevně, a přesto dokázal sešit vytáhnout nahoru. Ne, někdo dokázal sešit vytáhnout nahoru.

Ona.

S bušícím srdcem se otočil zády k zábradlí jen proto, aby spatřil dívku v kostýmu červené barvy, který pokrývaly černé tečky. Na tváři měla masku a pod ní se zračil vřelý úsměv, díky němuž jeho srdce vynechalo úder.

Sjel ji pohledem. Krásné vlasy měla svázané ve dvou roztomilých culících, oblek jí dokonale obepínal tělo a on mohl konečně zahlédnout jeho křivky, které se většinu jejího pobytu zde skrývaly pod šaty. Teď to vypadalo, jako by ji viděl nahou a zároveň nikoliv.

Hlasitě polkl a divil se, že si vzpomněl na její druhé jméno. „Beruško..." hlesl a znělo to tak zvláštně... jenže její úsměv se ještě zvětšil a jestli někdy pochyboval nad tím, kdo stojí naproti němu, tohle jeho pochybnosti vyvrátilo.

„Měl bys být opatrný," řekla jemně, když v ruce držela sešit, jenž mu před chvílí spadl. „Pádem dolů by se mohl rozbít, už takhle se skoro rozpadá." Hodila pohled na několik listů, co opravdu téměř vypadávaly z desek.

Nevinně se podrbal na zátylku. „Omlouvám se. Vyděsila jsi mě."

„To jsem nechtěla," přešla k němu a jeho srdce začalo bít o sto šest, když mu sešit vrátila a jejich prsty se o sebe otřely. Bylo neobvyklé cítit na jejím prstu oblek, a ne přímo kůži.

„Děkuju," pousmál se a položil věc i obyčejnou tužku na bílý kulatý stolek, jenž se nacházel kousek od nich.

„Nemáš zač..." kousla se do rtu, když si prohlédla jeho obličej. Vypadal téměř stejně jako ve chvíli, kdy se loučili, akorát si všimla unaveného oka a lehkého strniště. „Jak se cítíš?" chtěla vědět a jeho obočí vylétlo vzhůru, jako by nechápal, proč se na to ptá. A možná taky ne.