Překoná láska čas?

21: Důležitá noc, část druhá

Když zaslechl její výkřik, přísahal by, že se mu srdce na okamžik zastavilo. V tu chvíli mu došlo, že to byla chyba. Že to neměl dělat, že jí neměl říkat pravdu. Pravdu, kterou tak pečlivě střežil pod páskou celé dva roky, co se vrátil z války. Ano, ještě před malým okamžikem si myslel, že udělá dobře, když se jí otevře a vše vysvětlí, ovšem teď...

Zpanikařil a chtěl si pásku zase nandat. „Věděl jsem, že tě to vyděsí, ale doufal jsem-"

„Ne!"

Zarazil se, když ho zastavily dvě ruce, které držely ty jeho ve vzduchu. Tentokrát to byl on, kdo cítil její dlaně na svém zápěstí. „Marinette?"

„Chci říct... omlouvám se," zašeptala a tvářila se opravdu provinile. „Nedokázala jsem se udržet, jen... máš pravdu, vyděsilo mě to. Ale nemyslím si nic špatného, jen nechápu jak..."

„Jak se to stalo?" doplnil ji a ona přikývla.

„Mohu?" zeptala se a natáhla svoji třesoucí se ruku k místu, kde by normálně měl své pravé oko. Jenže místo oka viděla jen kůži a dlouhou jizvu.

Srdce měla až v krku, když lehce kývl hlavou na znamení souhlasu a její ukazováček se po nějaké době dotkl vypouklého místa. Ta kůže se jí zdála citlivá, ale když jím po něm různě přejížděla, Adrien nehnul ani brvou.

„Bolí to?" její jemný hlas ho téměř dojal. Pousmál se.

„Ne. Nic necítím. Od té doby, co se mi to stalo, tahle část mého těla ztratila veškerý cit. Nevím, jestli je to běžné, každopádně mě to později přestalo zajímat, když jsem začal nosit tuhle pásku."

Mluvil pomalu a stejně jako ona. I on měl strach z toho, co se stane, co udělá dál, ale zároveň ho to jakýmsi způsobem vzrušovalo. Vzrušoval ho už jen fakt, že sedí vedle něj na schodech a že se nacházejí tak blízko sebe. Věděl, že je to špatně a že odhalení pravdy vše ještě víc zkomplikovalo.

Sledoval, jak svým tenkým ukazováčkem opatrně přejela po otisku proužku pásky, který se táhl šikmo přes celý jeho obličej. Vnímal tak každičký část jejího prstu o to víc. 

„Řekneš mi ten příběh?"

Ulevilo se jí, když si dovolila konečně vyřknout tu otázku. Nedokázala však stáhnout ruku z jeho obličeje, a tak mu ji pouze položila na tvář. Viděla, jak na moment zavřel oči a jako by si užíval, že ho po ní hladí palcem.

„Bylo to jednou v noci," začal s vyprávěním. „Někdy ke konci léta. Zrovna byla bouřka a pršelo, takže nám pod nohama klouzalo bláto a dešti jsme se vyhnout taky nemohli. Jediný způsob, jak to udělat, byl schovat se do zákopů. Tak jsme se rozhodli tam jít. Chtěli jsme se schovat nejen před počasím, ale taky před útoky okolí. Nemysli si, všude kolem nás se bojovalo a každý hledal příležitost, jak uniknout smrti." Otevřel oko a podíval se na ni. Jejich pohledy se setkaly a ona se v tom jeho snažila jak neztratit, tak i vyznat. Připadalo jí, že se mu v něm objevil stín.

„Když jsi na bojišti, Marinette, tak je smrt všude kolem tebe. Stačí jediný okamžik nepozornosti a můžeš přijít o život. Doslova. To nás naučil hned první den, kdy nás tam pustili. Vlastně možná už první hodina, první minuty. Předtím jsme měli výcvik a věř mi, že i když je těžký, nakonec zjistíš, že bojiště je něco jako aréna smrti. A že výcvik byl jen předehra."

Poté, co se rozpovídal o válce, se jeho hlas změnil. Jako by v něm slyšela... co v něm slyšela? Byla by přísahala, že nic. Jako by se všechny pocity vytratily. Po zádech jí přeběhlo mrazivé chvění.