33: Operace Adrien

87 11 7
                                    

S hlubokým nádechem a výdechem se postavila před budovu své školy. Zatnula obě ruce v pěst a lehce se zamračila, přičemž se snažila nevnímat své silně bušící srdce.

Už uplynuly dva týdny od té doby, co se vrátila z roku 1920 a život v její době běžel normálně, zatímco ona několik dní proležela doma. Slzy jí nepřestávaly téct proudem, nedokázala racionálně uvažovat a myslela jen na to, jak sobě a Adrienovi ublížila tím nesplnitelným slibem. Jenže v tu chvíli, kdy mu to říkala, si byla stoprocentně jistá, že něco dokáže vymyslet. Že najde nějaký způsob, jak by spolu mohli žít. Bohužel, bezvýsledně.

Navíc, Felix jí lhal. Ve všem. Dokonce i v tom, že během jejího pobytu v minulosti uplynulo několik týdnů stejně jako tam. Věřila mu, a to byla chyba, stejně jako byla chyba vůbec někdy pochybovat o Bunnix. Když byla pryč, uplynulo nanejvýš několik hodin a ona se sem přesunula někdy brzy ráno, takže její rodiče neměli ani možnost zjistit, že zmizela. A tím pádem se o ni nikdy ani nebáli tak, jak si myslela.

Přesto nedokázali pochopit, proč vlastně brečí a proč se jim nechce s ničím svěřit. A Sabine samozřejmě neunikl pohled na nový prstýnek, který si dívka odmítala sundat. Ano, zpočátku jí vzpomínky na Adriena a jejich společně strávený čas přinášely smutek, ale ten pak nahradily šťastné chvíle. A potom, co kvůli své nepozornosti a naivitě probrečela několik nocí už nechtěla podobný okamžik opakovat.

Stejně tak, jako když Adrienovi neplánovaně vyznala své city, i tady za své chyby mohla sama.

Prsten ji sice od té chvíle, co se sem vrátila, studil na prstě snad pořád namísto toho, aby ji hřál jako předtím, to však nebyl důvod jej sundávat. A ať si každý myslí, co chce. Koneckonců, lidé nosí podobné prsteny často a nemusí být ani snubní. Navíc ona měla jak k němu, tak i jeho dárci vztah.

A také konečně zjistila, kdo napsal ty básně, které jí v dětství četl otec z jedné tenké knížečky. Našla ji totiž na jeho nočním stolku, jako by ji měl právě rozečtenou, a neodolala pokušení ji otevřít. Paradoxně uviděla jméno Adrien Agreste, a jakmile otočila na další stránku, našla tam věnování:

Pro Marinette. Dívku, co změnila můj život. Buď šťastná, ať už jsi kdekoliv.

Samozřejmě, že se většina básní nesla v romantickém duchu a že si spoustu z nich pamatovala ještě z jeho autorského čtení. A samozřejmě, že se nedokázala ubránit dalším slzám, tentokrát štěstí, jelikož na konci našla ještě dopis, který vypadl z přihrádky na papírky a různé blbosti. Myslela si, že se podobné věci dávají jen do diářů, ale zjevně se spletla a mladík to dokázal propašovat i sem.

A co v té přihrádce našla? Dopis, který obsahoval vysvětlení toho, co se stalo den potom, co odešla. On, Chloénette, Emilie a několik dalších mužů šli do butiku, kde pracovala ta dívka s černými vlasy.

Nejprve zapírala, dělala, že Chloénette vůbec nezná, ale její oči ji prozradily v momentě, kdy uviděla tu brož. Nakonec se jim svěřila. Ti muži, co přepadli Chloénette, pro ni skutečně pracovali, tedy pro jejího  otce. A ona mu nalhala, že blondýnka ukradla její brož, kterou dostala od matky. A proto po ní tehdy šli.

Vše se vyřešilo, a nakonec případ převzala do rukou policie, s čímž měl co dočinění Adrienův otec.

Ten se zase jeho matce v dopise omluvil a tentokrát ta omluva zněla skutečně upřímně, plus tam přidal vysvětlení toho, proč se choval tak, jak se choval. Měl toho moc v práci, dolehla na něj únava a někdy si ani pomalu nepamatoval, co dělá. Ve finále se ukázalo, že trpí nějakou psychickou poruchou a pravidelně dochází na léčení.

Překoná láska čas?Kde žijí příběhy. Začni objevovat