Uzavřená města

Část 1.

Přes špinavé okénko vlaku jsem sledovala ubíhající město, které se pomalu s odchodem posledních slunečních paprsků nořilo do tmy. Drncáni vagónů se mě pokoušelo uspat, ale napětí mě drželo při smyslech.

Vlak přibrždoval ve stanici.
Už jen 2 další zastávky, řekla jsem si v duchu a nervozita se začala šířit celým mým tělem.
Za nepříjemného skřípání brzd vlak zastavil.
Vystoupilo pár můžu v drahých oblecích a kloboucích. Jeden z nich za sebou vláčel ženu, hábit který měla na sobě pokrýval celé její tělo i vlasy. Jediný prostor měla na oči.

Do vagónu nastoupili dva revizoři.
Do prdele, už jsem doufala, že nepřijdou když se neukázali při první zastávce. Pomyslela jsem si.
Rozhlížela jsem se kam bych se mohla schovat. Ale není kam, vagón není průchozí a už tak budím dost rozruch jako žena cestující sama vlakem. Podívám se na druhou stranu vagonu, druhé dveře jsou zamčené a toalety také.

Sakra, sakra.

Oba revizoři jsou oblečený ve slušivých modrých vestičkach a na hlavě mají ve stejné barvě jako je vesta posazený baret.
V rukou drží čtečku, která kontroluje povolení k opuštění města.

Sakra, sakra proč jsem si sedla hned ke dveřím. Vyčítám si a snažím se chovat normálně, jak jen to jde.

Starší muž přistoupí ke mě líným krokem. Muž se ke mně nepříjemně nahne, na tvářích mu bují přerostlé strniště a line se z něj nechutný pach vína a cigaret.
„Vaše, povolení k upuštění města, slečno."
Řekne chraplavým hlasem a usměje se.

Co nejvíce sebevědomě vytáhnu z kapsy falešné povolení a modlím se, aby to nepoznal. Jeho zarudlý nos mi prozradí, že  míra alkoholu v jeho dechu je na mé straně. Nebo si to alespoň myslím.

„Pochybuju, že to povolení má pravý, Karg by takovou kočku nepustil."
snažící se říct šeptem mladšímu a pohlednějšímu revizorovi.
Vypadá, že se teprve zaučuje jelikož hltá každé jeho slovo.
Mladší revizor zakýve hlavou na souhlas a stoupne si mezi sedačky tak, že mi zamezil i poslední místo k útěku.

Slyším každé slovo jako kdyby mu alkohol nedovoloval mluvit šeptem.

Snažím se uklidnit svoji roztřesenou ruku, když mu podávám povolení.
Vyhrne se mi rukáv a v tu chvíli si všimnu  jak se mi maže vytvořené "tetování" chci si stáhnout rukáv níže, ale na to už je pozdě. Všimlo si toho také.

Jsem v úplný prdeli, pomyslim si.
Starší muž mě surově chytne mě pod ramenem a bolestivě mě tahá nahoru ze sedačky.
Snažím se vzpírat, ale na něj nestačím.
„Asi půjdete s námi slečno"
řekne a úsměv odhalí jeho zažloutlé zuby od cigaret.
„Dala jsem Vám povolení, co se děje pánové " zkouším říct s úsměvem a snažím se situaci zahrát do autu.
Stisk nepovoluje a táhne mě vagónem k východu.
„Milý pánové, museli jste splést. Čeká na mě manžel."

Vyloudím ze sebe ten nejlíbeznější hlásek jaký dokážu a doufám, že zmínka o manželovi zmírní jejich chování.
Žádná změna v jejich chování a táhnou mě dál.
„Můžete mi odpovědět ?"
Řeknu značně rozhořčeným hlasem.
Jakmile sejdu poslední schod z vlaku přiletí mi facka takovou sílu, že jim padám k nohám. Bolest se rozleje celým mým tělem a automaticky si chytnu tvář.

„Co si myslíš šlapko, že utečeš s falešným povolením ?" Křičí starší muž zatímco si vytahuje z kapsy krabičku cigaret.
Plivne na mě.
„Kdyby si neměla kundu, tak bys viděla jak bych zjistil kdo ti to povolení udělal."

Každý mě chytil za jedno rameno. Kopala jsem nohama a snažila se jim vzepřít, veškerý můj vzdor přišel vniveč.
Odtáhli mě do oprejskaný nádražní budovy. Otevřeli dveře do špinavý místnosti bez oken a strčili mě do dveří. Zutuchlý pach místnosti  smíšený s vlhkostí se mi dostal do plic. Dopadla jsem na kolena a cítila jak se mnou prolévá tupá bolest.

Do prdele, jediný co nechci je vrátit se zpátky. Moje máma dala všechny peníze za moje falešný povolení, abych mohla utéct do jiného města. Všude prý nemají tak přísný pravidla jako tady.
Někde je to prý stejné jako před velkým požárem, který spálil skoro celý svět. Dlouho po něm nebylo skoro žádné jídlo, nebylo ho kde pěstovat. Pokud se něco vypěstovat povedlo, plodinu spálilo silné slunce dříve než stihla uzrát. Utvořilo se pár kolonií. A ženám se začali rodit převážně muži, asi příroda věděla, že jsou odolnější.
Z kolonií se postupně stala města a ta se vzájemně napadala, drancovala a kradla si vzájemně ženy. Každý chtěl aby jeho rod žil dál.
U měst se utvořily velké hradby a prováděly se kontroly vstupů. Z měst mohli odjíždět jen muži ale pouze do spřátelených měst. Ženy mohou opustit město pouze s povolením svého manžela.

Každá žena po dovršení 16 let. Nezřídka kdy jsou to holky i 14 letý, podle toho co za nechutný prase si za ně připlatí. Tahle holka pak případne muži, který udělal něco důležitého pro společnost.
Což jsou kecy většina holek konci na černým trhu.
Většinou jsou to nechutný starý pračháči co uplácí Karga, sem tam je to nějaký šéf tajný rozvědky co ukradne holky z jinýho města a násilím je dovleče sem. Aby se neřeklo.

Tušíte správně
Zítra mi je 16.
Z přemýšlení mně vytrhne otevření dveří.
„Takže slečna Malia Wostová"
slyším chraplavý hlas staršího muže, pomalým krokem přijde ke mě blíž,  může mu být tak 50.
Nos má červený od alkoholu a mastné vlasy mu splývají na ramena. Nahne se ke mě a chytí mně za bradu a zvedne mi hlavu, tak abych mu koukala přímo do očí.
„Za ten pokus, dostanete určitě moc milého manžela, slečno Wostová"
škodolibě se zasměje z jeho dechu je cítit chlast.
„Nesahej na mě, idiote."
Křiknu na něj a vytrhnu hlavu z jeho dlaně.

Vytáhne mě zpět na nohy a táhne mě přes špinavé a zatuchlé chodby zpět ven.
Omítka na zdech je opadaná, betonová podlaha také zažila lepší časy.
Poslední jiskřička naděje uhasíná když vidím přistavěny modrý vůz.
To ne...
Nasedáme do auta a mně dojde, že jsem v pěkný prdeli. Auto je plně hlídačů, každej má zbraň.
Zhruba po hodině jízdy spálenou krajinou auto zastavuje před obrovským sídlem.
Musí mít tak 4 patra minimálně.
Nikdy jsem takhle velký dům neviděla. Rozhodně ne takhle udržovaný.
Můžu mě odvedou  zadním vchodem do špinavých sprch.
Zdi jsou od vlhkosti zplesnivělé a zárodky plísně se nesou vzduchem a hrozně to tu páchne.
„Svléknout a hned"
Zakřičí po mě muž, který mě sem dovedl
„V žádným případě"
skřížim si ruce na hrudi a nesouhlasně zatřesu hlavou.
Nervózně si uhlazuje své mastné vlasy a mrkne na mě.
„Tak to budu muset udělat já sám "
zasměje se míří ke mě.
Jakmile to dořekne hned se začnu svlékat sama, sleduje každý můj pohyb, když se na něj otočím laškovně si přejíždí jazykem přes spodní ret.
Fuj, je mi z něj špatně.
Osprchuju se, vezmu si ručník a snažím se aby viděl z mého těla co nejméně to jde.
„Kde mám oblečení?"
Řeknu zděšeně jelikož už není na místě, kam jsem ho odložila.

Opět se zasměje
„Teď žádný nepotřebuješ, pojď v ručníku, jdeš si zahrát na modelku."
bolestivě mě chytne za paži a táhne do chodby. Druhou rukou si křečovitě držím ručník, aby zůstal tam kde má a zakryl všechno.

Přijdeme do místnosti ve které je postel s nebesy, saténovým rudým povlečením a asi sto nechutných krajkovaných polštářů dokonale rozházených po posteli.
Horší kýč jsem snad nikdy neviděla.
Pří té podívané mi přeje mráz po zádech.

„Sundej ručník a lehni si na postel."
Křikne po mně chlap, který se vynořil že dveří s foťákem v ruce. Dlouhé žluté vousy mu lemují bradu. Je oblečený do umazaných  tepláků a hnědého trička na kterém má flek pravděpodobně od oběda.
„Ať můžeme poslat tvoje fotky pánům k výběru."
„NE, nejsem žádná houska na krámě"
Přiletí mi facka, fotograf mi stáhne silou ručník a hodí mě na postel....
Po dalších pár fackách se přestávám vzpírat. Nechám se nastavit do pozic které mi určí.
Za různých potupných pozic vyfotí několik snímků.
Když je se svou práci spokojen hodí po mně oblečení, že se již mohu obléknout.

Cítím se, jak zboží nic víc. Můj stud zastínil pocit bezmoci.

____________________
Ahoj ❤️
Všem děkuji za čtení. Budu ráda za každou vaši reakci či radu.