Uzavřená města

Část 20

Slunce již bylo vysoko na obloze a splaovalo veškerý život, který se před ním neměl kam úkryt.
John stál u auta a naposledy - již po třetí kontroloval zdali máme opravdu všechno co potřebujeme. Podle mě máme i to co nepotřebujeme, ale raději jsem nic nenamítala když mi do již tak těžkého batohu pribaloval další věci.
Tričko pod neprůstřelnou vestou jsem z teplého počasí měla totálně promočený potem.
Samey mezitím zkoumal na lokátoru jak zhruba daleko je zbytek naší skupinky a jak moc nás to zaplete ve spletitých tunelech.
„Chytej."
Rychle jsem se probrala z myšlenek a intuitivně chytla přilbu kterou po mě hodil John.
Působil hodně nervózně a to mi vůbec nepřidávalo na klidu, ani to, že a námi půjde další skupina. Nevím nic, kdo to je ani kolik jich je. Opět další cizí lidi.
„Od teď to z hlavy nesundáš."
Řekl autoritativně John a hrozil mi ukazováčkem. Poslušně jsem si narazila těžkou přilbu na hlavu. John mi na bok přilby přicvakl baterku a zkusil s ní zatřást jestli správně drží.
„Nesvit s ní, dokud ti nedáme povel. Jakékoliv světlo nás může prozradit."
Pod krkem mi utáhl přezku přilby.
„Zatřes silně hlavou."
Jeho příkaz jsem poslechla a zatřásla hlavou z jedné strany na druhou a přilba držela jako přibitá. Měla jsem trošku strach a by neupadla baterka, ale nestalo se tak.
„Výborný. Ještě se doobleč a vezmi si na sebe bundu. Všechno si pečlivě zapni do sebe jenom tak, ti to bude těsnit."
V přilbě mi bylo horko už teď.
Souhlasně kyvu hlavou, ale jeho slova mi jdou jedním uchem tam a druhým ven.
Obléknu si gumáky což mě stojí opravdu hodně nervů a sil, nasoukat se do vysokých bot je téměř umění. Už teď jsem zvědavá jak je sundám. Těžkou bundu jsem si přehodila přes ramena.
Sakra, proč je celý ošacení tak neskutečně těžký. Na záda si s velikou námahou nasadím batoh a modlím se, aby mě nepřevážil. Pro jistotu se snažím jít v mírným náklonu do předu. Musí mít tak minimálně 20 kg a vydám se vstříc tmě budníku. Rezavou mříž za sebou zavřu a narafičím zámek tak, aby z dálky nebylo na první pohled znát, že je poničený.
John svítí baterkou v ruce a na čele má ještě čelovku.
Otvor dolů je již otevřený a není v něm vidět nic jiného než hluboká černočerná tma.
Po těle mi naskočí husí kůže když si uvědomím, že je tohle realita a opravdu tam budu muset vlézt do té tmy kde ani jeden z nás neví co nás tam může překvapit.

„Půjdu první, Malio ty půjdeš mezi náma a skupinu bude ukončovat John. Budeš úplně ticho."
Samey stojí a pečlivě nás oba sleduje. Pohled mu převážně ulpívá na mě.
„Rozumíš Malio ?"
Stále na mě upřeně kouká.
Souhlasně zakývu hlavou. A uvědomuju si víc než dřív, že se opravdu musím řídit podle nich. Byly by schopní mě tam klidně nechat.
John s mojí odpovědí asi moc spokojený není, ale já budu klidně uctívat i Poseidóna jen abych se dostala do lepšího města.
Samey opatrně slézá žbrdliny dolů a po pár vteřinách mizí v nepropustné tmě.
„Teď ty."
Popostrčí mě John blíž k otvoru.  Zadívám se dolů do tmy a snažím se překonat sama sebe.
Hlavně se drž, hlavně se drž opakuji si v duchu.
Opatrně vložím nohu na žbrdliny podemnou a rukou se zachytím té nejvyšší.Vlhký kov nepříjemně páchne a ruce mi kloužou.
Srdce se mi rychle rozbuší.
Ještě pevněji sevřu pryčnu a slézám níž.
Velice brzo moje noha dosáhne cíle. A podemnou už není další pryčna, ale pevná zem.
Nechápu proč Samey ještě nesvítí, ale zeptat se nemohu. Stojím sama uprostřed tmy a držím se žebříku. Vzduch je tu těžký a vlhký, až se mi z toho na pár vteřin zamotá hlava, ale ustojím to.
John slézá a já stojím stále u žebříku. Kdyź jeho kroky dopadnou na zem chytí mě za paži. Leknutím s sebou cuknu, ale nechám se vést.
Z ničeho se vynoří Sameyho tichy hlas.
„Zůstaň u Mall, projdu první chodbu."
Uslyším tiché a lehounké kroky jak se vzdalují a nechávají nás v tichu. Johnův stisk mírně povolil, ale stále mě silně svíral.
Přišlo mi, že můj dech i tep je neskutečně hlasitý a čím víc jsem se to pokoušela korigovat tím víc byl nahlas.
Ve tmě se v dáli objevilo světýlko a John si stoupl přede mě.
Nahnul se ke mě a pošeptal.
„Se Samem máme noční vidění, žádný zázrak to není, ale jeho poznám."
Světýlko se přiblížilo a Sam promluvil do ticha normálním hlasem, každé jeho slovo se odráželo od zdi a vracelo se zpět k nám.
Ozvěna si strašidelně pohrávala s jeho hlasem.
„Je tu čisto. Druhá skupina je zhruba 2 km tímhle směrem."
Rozešel dopředu a baterku na hlavě utlumil na úplně minimum, které jen osvětlovalo každý nadcházející krok. Žluté teplé světlo bylo působilo jako ztracená bludička, která neví jak se dostat z pěkné šlamastiky. Přesně takhle jsem si připadala i já.
Pach zatuchliny zesílil a po pár dalších krocích jsme se brodili po kotníky ve smradlavé stojaté vodě.
„Já myslela, že v kolektoech nemá být voda."
Řekla jsem až moc potichu.
Oba se zasmáli.
„Mall, tohle je zatím stoka. Ke kolektorům teprve dojdeme."
Jeho hlas se nepřirozeně odráží od prázdných zdí.
Jo, to je logický občas bych měla dřív myslet a pak mluvit.
Po pár dalších minutách tiché chůze, kdy jsme slyšeli pouze naše čvachtavé kroky jsme došli k úzkému kulatému poklopu. Samey se chopil práce a za nepříjemného vrzání otvor otevřel. Z díry vycházel teplý vzduch.
John do otvoru zastvitil baterkou a byl to malý průlez zasazeny ve zdi zhruba 3 metry dlouhý o průměru ani ne metr..
John vlez do otvoru a plazil se na konec, kde byly ještě jeden uzávěr. Ten opět odmontoval a prozel dál.
„Teď ty."
Popostrčil mě Sam. Opakovala jsem po Johnovi. Sundala jsem si batoh a dala ho před sebe a posunula jsem ho do díry co nejdál jsem dokázala. První polovinou těla jsem byla v průlezu, ale něco se ve mě zlomilo a nemohla jsem dal. Připadalo mi, že mě úzké stěny úplně sevřou. Nemohla jsem dýchat i když kolem bylo dost vzduchu. Začala jsem se neskutečně potit a srdce mi bilo jako na infarkt. Rychle jsem se vytáhla ven a snažila se popadnout dech.
John se na mě vyjeveně díval a položil mi ruce na rameno.
„Co se děje ?"
Mezi hlubokými nádechy jsem mu řekla, že tohle nezvládnu.
„Ty máš klaustrofobii?"
„Asi jo, nebo do teď jsem ji minimálně neměla."
Už jsem se cítila trošku lépe.
„Počkej tady."
Samey si sundal batoh ze zad a strčil ho do průlezu hned za tím mým. A jeho tělo zmizelo v otvoru. Světlo z mojí přilby osvětlovalo vstup a podle mého zrychleného dechu se mírně pohupovalo. Sameyho hlava vykoukla z otvoru.
„Já polezu pozadu a ty se mi budeš dívat celou dobu do očí, ano."
Snažil se znít přesvědčivě, ale mě to tak nepřišlo.
„To nedám."
Chytl mě za zápěstí a mírně mě popotahl k ústí otvoru.
„Máš nějaké sourozence?"
Jeho otázka mě úplně rozhodí.
„Nemam."
„Ještě jednou, neslyšel jsem."
Opřu se rukama o kraj a znovu zopakuji odpověď.
„Nemám."
Samey mi položí své ruce na moje a jeho dlaně se dostanou pod ty moje a chytí mě.
„Dívej se jen na mě."
Zakývu hlavou a dívám se mu do hlubokých očí.
„Klekni si na kraj a trup nahni víc do vnitř."
Udělám co mi říká a opět se mi rozbuší srdce. Ven mi koukají už jen boty. Chci se rychle vytáhnout zpět, ale Samey mě pevně drží za ruce.
Cukám se mu, ale marně.
„Mall, je to v pořádku. Zůstáváme přesně tady."
Můj rychlý dech rozproudí nánosy letitého prachu, který se teď v částečkách léta ve světle baterky kolem nás.
Přestanu se cukat a rozhlednou se kolem. Tahle betonová past je příšerná. Mám pocit, že nás ty stěny rozmačkají.
„Nekoukej okolo. Raději mi řekni co tě zajímá."
Panebože, nemůžu si vybavit jedinou věc co by mě zajímala.
„Eeee, jak se jmenuje to město kam jdeme ?"
Zeptám se rozstřeseným hlasem.
„Jdeme do města co se jmenuje Gufra."
Zakývu hlavou.
„Proč jdeme s dalšíma lidma ?"
Vyděšeně ho sleduji, jeho pohled ne ledově klidný.
„Jsou to další lidi, kteří chtějí lepší život. Ve více lidech je to bezpečnější."
„Aha, a proč zrovna do tohohle města ?"
Lehne si na bok zády se opírá o kraj otvoru.
„Pojď ke mě a řeknu ti všechno ."
Mírně mě popotáhne za ruku.
Rozmyslím se, jen jen zhruba 30 centimetrů. Znovu mě zatáhne a hluboce se mi zahledí do očí.
„Prosím, alespoň v tomhle mi věř."
Tak opatrně jak jen umím jsem po kolenou přikrčená přilrzla blíž k němu.
Hlavu jsem si položila protilehlé té jeho a dívali jsme se vzájemně do očí.
Panika v mém těle rostla.
Pravděpodobně to poznal a začal mě hladit na ramenou.
Jeho dech jsem cítila na svém čele a zavřela jsem oči.
„Bydlí tam moje matka a hrstka mých přátel."
„Ty máš matku ?"
Řeknu vyjeveně a až později si uvědomím jak to zní necitlivě.
Bezprostředně se zasměje.
„Ano, mám. Matce pomohl k útěku její bratr ale nás musela zanechat u dědy. Vždycky si našla byť sebemenší skulinky k tomu aby mě mohla kontaktovat."
Jeho rty se ztočily do upřímného úsměvu a bylo znát, že o matce mluví s láskou.
„Budeš mi někdy vyprávět i o svým životě Mall?"
Každé jednotlivé slovo vyslovil s důrazem.
„Mám nudný život."
Řeknu tiše.
„To si nemyslím."
Mrknul na mě ukázal na místo kde se nacházíme. Oba nás to rozesmálo.
„Kdyby si mohla mít jakýkoliv přání, jaké by to bylo?"
Musela jsem se chvilku zamyslet. Trošku jsem se posunula abych mu byla blíž.
„Žít svůj život volně jako pták. Nebýt ženou jenž rodí děti, ale být jim i matkou. Žít v bezpečným světě."
Trapné ticho mezi náma rychle zruším.
„Jaké by bylo to tvé ?"
„Abys nezakopla, až budeme vylejzat."
Nechápavě jsem se na něj podívala. Udělal ladný pohyb jeho tělo leželo na dně roury a moje bylo přetáhlé nad ním. Hlavu jsem měla téměř u jeho rozkroku svoje kolena kolem jeho hlavy a bála jsem se abych ho svou váhou nerozmačkala.
„Co to děláš, sakra ?"
Vlastně to byla poloha, která ve mě vyvolávála jen ty nejtemnější myšlenky.
Zasmál se.
„Už jsme skoro venku, nenápadně jsme se posunovali, tak jsem tě musel zaměstnat otázkáma ať si toho nevšimneš.
Konec otvoru byl od Sameyho pat zhruba 30 centimetrů.
Světlo na konci tonelu, pomyslela jsem si.
Pohla jsem se a Sam vyjeknul až jsem se ho lekla i já.
„Prosím ten loket z mého klína."
Řekl bolestným hláskem. Rychle jsem vyndala loket a zapřela se dlaněma o okraj.
„Tak polezeš nebo se ti to tuleni líbí ?"
Řekl se smíchem, ale mě do smíchu nebylo. Protože se mi jeho blízkost opravdu líbila.
Smích hned ustal a on si uvědomil co řekl.
Rychle jsem se rozhýbala a během pár vteřin jsem byla venku když jsem Vystrčila hlavu z otvoru jako želva muselo to být opravdu komické.
„Nelekni se."
Zazněl Johnyho hlas a jeho ruce jsem ucítila v podpaží. Podržel mě než jsem vytáhla nohy a pak mi pomohl postavit se. Batohy ležely na hromádce a ocitli jsme se v menší místnosti, ve které bylo neskutečné teplo.
Po mě vylezl Sam ze svého batohu vytáhl lokátor a díval se na trasu.
Jsou zhruba 100 metrů tímhle směrem. Z náprsní kapsy košile. Kterou měl pod bundu vytahl lokátor a pečlivě se na něj díval.
Vzali jsme si své batohy. S mým mi na záda pomohl John.
Chtěla jsem si sundat bundu v horku, ale hned mi to bylo vymluveno. Výborný takže se budu potit jako prase dál.
„Mal zhasni si baterku a dokud neřeknu, tak ji nezapínej."
„Jasně "
Samey šel opět první na konci místnosti jsme prošli menšími dveřmi do chodby. Po obou stranách chodby byly tažené desítky metrů kabelů, kam jen moje oko a svit baterky dohlédli. Po levé straně byla obrovská roura obalená něčím co vypadalo jako alobal a při doteku z ní sálalo velké teplo.
„To je teplovod."
Nahl se ke mě ze zadu John a šeptl mi slova téměř neslyšně.
Chodba je hodně úzká a vůbec se tu necítím dobře. Snažím se dívat se jen pod nohy a poslouchat kroky nás tří.
Samey zastaví a já do něj téměř nabourám zastavím to tak tak.
Na levé straně za rourou je kovová mřížka  Vypadá jako větrací šachta. Samey k mřížce položí ucho podívá se na nás a dá si ukazováček přes rty.
„Pšššt."
pár minut vyčkává.
„Hane takhle všechny prozradíš."
Křikne Samey směrem k mříži.
John se začal smát a Samey se k nim přidal já na ně nechápavě civěla. Asi druhá část naši skupiny.
Hurá, pomyslela jsem si ironicky.
Zpoza mříže se ozvala tlumena odpověď.
„Odšroubuj to ať můžeme prolézt."
Samey vytáhl z přední části batohu šroubovák a spěšně začal vyšroubovat šroubky, jet držely mříž pevně na jejím místě.
Mříž opatrně v kooperaci s Johnem sundaly.
„Je tu teplovodní vedení, tak bacha."
Vykoukla hlava kudrnatýho kluka, který se usmál na Johna a vzápětí jim začal podávat několik batohu a tašek.
„První vám pošlu Olivii."
Z otvoru vykoukla nádherná holka. Dlouhé blonďaté vlasy jí splývaly na ramena a její modré oči téměř zářily do tmy.
Samey se na ní hned usmál a celou dobu z ní nezoustil pohled. Ona si jeho zájmu hned všimla a cíleně byla nešikovná, aby ji co nejvíce pomáhal.
Když už stála na nohou Samey ji sjel pohledem od hlavy až k patě ona se na něj jen mírně uculila a na ukazováček si začala namotávat pramínek blonďatých vlasů. Druhou ruku podala Sameymu aniž by z něj zpustila pohled.
„Ahoj, kluci já jsem Olivia."
Její písklavý hlásek mi skoro propíchl ušní bubínky.
Oba nad ní slintali jako hladoví psi. A ona se jen usmívala jak měsíček na hnoji.
Sakra, kdo si vezme sem šaty. To to není nikomu divné ?

______
Ahoj moji čtenáři ❤️
Moc si vážím každého vašeho komentářů a srdíčka.
Kdybyste měli jakékoliv připomínky co vylepšit, budu za ně nesmírně ráda.
❤️❤️