Uzavřená města

39

Nervózně jsem přešlapovala před autem a ve zpocené dlani pevně svírala klíče od vozu.
Samey zabouchl těžké víko bunkru a nervózně si přehodil rameno brašny kolmo přes hlavu. Těžká brašna se mu zařezávala viditelně do kůže, ale nesundal si ji.
Nohou nakopal několik hromádek písku na víko a to začalo pomalu splývat s okolní pouští.
Když byl konečně se svojí práci spokojen naposledy kopl nohou do písku a ten se rozletěl do vzduchu.

Líným krokem se rozešel mým směrem a pohlem prozkoumával okolí. Byla jsem si téměř jistá, že jeho bystrému pohledu by neuniklo nic.

„Proč jsi nesundala plachtu?"
Zavrčel na mě a zadíval se mi do očí.
Tou otázkou mě naprosto rozhodil.
„Nevím."
Mrzutě protočil oči a natáhl ke mě rozevřenou dlaň.
„Klíče Mall."
Konečně jsem se rozhýbala a podala mu klíče z křečovitého sevření.
„Sundej plachtu ze zadní části auta, první musíš otevřít dveře."
„To mi došlo, nejsem idiot."
Odvětila jsem mu vztekle a chopila se práce.
Z plachty jsme se snažili vyklepat co nejvíce písku, ale Samovi to připadalo stejně málo.
„Neskládej to, je tam ještě písek."
Vrčel na mě vztekle.
„Jsme na poušti Same, ten písek nikdy nevyklepeme do čista. Ale jestli chceš můžeš sbírat zrníčko po zrníčku."
Na můj sarkastický tón reagoval protočením panenek.

V autě bylo neskutečné horko, téměř na padnutí. Několik dní vyhřívání na slunci mu nesvědčilo a plachta opravdu nedokázala tlumit všechno sluneční záření.
Povrch sedačky mě nepříjemně pálil do holé kůže a během minuty jsem byla celá zpocená. L
Otevřela jsem si okénko a hlavu vystrčila napůl z vozu.
Teplý vítr mě šlehal do tváře, ale díky rychlosti působil studenější než byla pekelná teplota ve voze.
„Zavři to okno. Je zapnutá klimatizace."
Mrzutě jsem se přesunula zpátky na sedačku a zavřela jsem okno.

Nerozumím tomu, co mu dnes přelétlo přes nos. Od té doby co jsme si spolu promluvili se opět chová jako naprostý idiot.
„To si zkoušíš už chování do toho baráku hrůzy nebo to je tvoje přirozenost?"
Nervózně začal poklepávat prsty na volantu.
„Co myslíš, Malio?"
„Chovat se jako kretén."
Napnuté rysy jeho tváře povolily a mírně se usmál.
A mám tě, tenhle úsměv neschováš.
„Mall, já tě prosím."
Teď už se usmíval úplně.
Jeho úsměv byl nakažlivý a hlasitě jsem se rozesmála.
„Prostě dnes nemám den, prosím pochop to."
„To chápu ale nemusíš se chovat, jak se chováš."
Teatrálně jsem nafoukla tváře a opřela se o sedačku.
„Mall, notak."
Usmála jsem se na něj, aby pochopil, že to není myšleno vážně jen se snažím upustit trošku té vážné atmosféry.
Zbytek cesty už probíhal v rámci mezi v klidném duchu.

***

„Jsme tady."
Zmocnil se mě úplně stejný pocit paniky a strachu z neznámého, jako když jsem na tohle místo přijížděla po prvé.
Živá vzpomínka, kterou jsem se tolikrát pokoušela vymazat z mysli se opět ukázala v plné síle. Naskočila mi husí kůže jakmile jsem uviděla po okrajích brány korzovat pomyslné vojáčky.
Už po několikáté jsem si zkontrolovala stehna. Připadalo mi, že na sobě opět cítím Holanovy nechutné prsty a jeho dotek jako kdyby nikdy nezmizel.
„Co když tu nebudou?"
Řekla jsem nervózně a tiše doufala v to, že Sam otočí volantem a pojedeme daleko, někam pryč kde nebudou žádné útrapy.
„Vím, že budou."
Jen co to dořekl obrátila jsem pohled zpět na cestu. Před námi se vynořilo honosné sídlo a zelené trávníky, jako kdyby jsme nebyli na správné planetě.
„Nikdy jsem neviděla tolik zeleně jako tady."
Se zaujetím jsem sledovala vzrostlé stromy a několik odstínů zelené, rozkvetlé květiny všemožných barevných kombinací, jež lemovaly pečlivě upravené záhonky.
„Ani tolik utrpení a smrti."
Dodala jsem do ticha a dál sledovala krásu květin, jež byla tak moc vzácná.

Před domem stálo několik lidí, jen jsem nebyla schopná identifikovat kdo to je. Žaludek jsem měla jako na vodě a obří knedlík se mi usadil v krku.
„Já mám strach."
Řekla jsem roztřeseným hlasem.
Samey mi položil ruku na stehno a jemně ho stisknul.
„Neboj."
Čím víc jsme se blížili k domu začala jsem rozeznávat známé tváře.
Holan, vedle něj postával opřený o holi jeho děda, pár dalších můžu, jež jsem nepoznávala postávalo kolem nich se zbraněmi v rukou. Byli by nás schopni na místě zastřelit.
„To nebude zabezpečení jen kvůli nám."
Zabručel Samey, když jsme přibrzdili před vstupem. Štěrk křupal pod koly vozu.
„Nezapomeň, je to jen hra."
Zašeptal.
Samey vytáhl klíčky ze zapalování a já podle instrukcí na nichž jsme se domluvili sklonila hlavu.
Bujarý mužský smích zaplnil okolí a já cítila narůstající pocit strachu.
Dveře spolujezdce se otevřely a Samey drsným hlasem zavelil.
„Vystup."
Při jeho ledovém tónů se mi zježily všechny chlupy na těle.
Opatrně jsem vystoupila z auta a snažila se zůstat stát rovně, což s roztřesenými koleny šlo opravdu těžko.
„Musíte na mě dělat hon jako kdybych byl nějakej zkurvenej divočák?"
Zakřičel Samey, až jsem s sebou cukla.
Pevně, ale jemně mě uchopil za rameno.
„Same, my už pochopili proč jsi to udělal. Slibuji, že ti to zajistíme i tady."
Vůbec jsem nerozuměla o čem se baví, ale Samey byl očividně mistr divadelním tlachání.
„Čemu rozumíte, dědo ?"
„Chápeme, že máš jistý potřeby, ta malá. Tady to není legální."
Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy, pokud si myslí, že je tohle ten důvod odchodu, tak máme už skoro vyhráno.
„Ano, je to tak. Mám rád když se nikdo nedotýká toho co je mé."
Zacloumal mi ramenem, aby dal na jevo co tím 'mé' myslí.
„Jí mi chtěl znásilnit Holan i přes můj výslovný nesouhlas."
Zloba v jeho hlase byla opravdová a bolestný stisk mi napovídal, že se nepletu.
„Potom jste mě chtěli..."
Sameymu se zlomil hlas uprostřed věty.
„Nechat zabít. Nebýt Johna, který nás odvedl a zachránil... tak tu nejsem... a já nám být znovu tady?"
Cítila jsem jeho bolest a zároveň jsem byla pyšná na jeho herecký výkon.
„Same, to jsme nebyli my přeci. Můžeš tu mít obě, nikdo se to nedozví, to ti slibuju."
Konejšivý hlas dědy mu pomalu rozmrazoval srdce. Věděla jsem, že ho má rád, jen si to nechce přiznat, přes ty šílenosti, které vyvádí.