Uzavřená města

54

Od chvíle kdy John odešel uběhlo již několik hodin a stále se nevracel.
Aida byla ve svém pokoji a malovala si do bloku, který ji sehnal Samey. 
Podívala jsem se zdali je v pořádku, protože to nepřirozený ticho ve spojení s ní nevěstilo nic dobrého.

„Jsi v pořádku Aido?"
Zkusila jsem s ní navázat rozhovor. Byla smutná a pravděpodobně nad něčím pořád přemýšlela. Bylo mi ji téměř líto. Možná jsem se víc bála, že kdyby mi tady odpadla byla bych další na řadě jakmile by se John vrátil.

„Chci domů."
Zašeptala tiše a začala vzlykat.
No výborně, že jsem raději nebyla ticho.

„Brzy pojedeme domu."
Příčilo se mi lhát ji, že vlastně už žádný domov nemá, ale i přes to jsem to dělala dál.

„Ale kdy?"

„Až se vrátí Samey, tak nám to určitě poví."
Můj falešný úsměv hned prokoukla a kabonila se dál.

„Můžeš mu zatím namalovat obrázek."

„Mám i pro tebe."
Vypískla a začala se zběsile přehrabovat počmáranými papíry.

„Nááá."
Podala mi pomačkaný papír. Na papíře byl černý kruh vybaveny hnědou a šedou pastelkou.
Že by nakreslila moji duši po pobytu tady.

„Držíš ho špatně."
Rozčílila se a papír mi otočila na výšku.

„Moc hezký."
Řekla jsem nervózně. Ani po otočení papíru se nic nezměnilo a obrázek byl stejnej. Vlastně z tohohle pohledu byl méně šišatý.
Pak přišla ta otázka, které jsem doufala, že se vyhne.

„Víš co to je?"

„Jasně, vím."

„Tak co?"
Podívala se na mě přísným pohledem.

Začala jsem naprosto blábolit.

„Slunce?"
Nic jiného kulatého mě nenapadlo.
Aida zastřásla nesouhlasně hlavou.

„Je to zvíře?"

„Ne."

„Je to rostlina?"
Střílela jsem nápady  naprosto do prázdna.

„Ne."
Aida mrzuté svraštila obočí.

„Je to .... Jídlo?"

„Ne."
Vyštěkla mrzutě a vytrhla mi papír z ruky.

„Tohle jsou dveře."
Malý ukazováček zabodla přímo doprostřed kružnice.

„Jasně dveře."
Opakovala jsem po ní ač jsem tam žádný dveře neviděla.

„Nooooo?"
Dívala se na mě s nadějí v obličeji.

Dveře - kulatý dveře.
Pak mi to došlo, jediné kulaté dveře.

„To je v tom bunkru."
Řekla jsem pyšně a Aida radostně kývla hlavou.

Tiché kroky za mnou zaujaly její pozornost a rychle jsem se otočila. John stál ve dveřích a pozoroval nás se zdviženým obočím. Jakmile jsme ho zpozorovali otočil se a zmizel v ložnici.

Aidě se vytratil úsměv, což bylo nezvyklé většinou Johna vítala už z dálky.
Klekla jsem si k ní a tiše, tak aby to mohla slyšet jen ona zašeptala.

„Aido, ty nemáš radost, že se John vrátil?"

„Ne, nechci aby byl na mě zlý jako na tebe."
Pokusila se zašeptat, ale místo toho mi poprskala celý obličej.

„Neboj, tobě nikdy neublíží."
Zkusila jsem ji uklidit, ale moc se na to netvářila.

„Jdi mu také něco namalovat."
Překonala prvotní odpor a vydala se zpět do tvořícího koutku.