Uzavřená města

48

John se bláznivě zasmál a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„To je šílený."

Vyprázdnil do svých úst celý obsah skleničky a položil si ji na koleno.

„Není, prostě si ode mě jakoby koupíš Maliu, já požádám dědu o Noly."

„A potom co? Všichni utečeme, budeme zachraňovat život další nevděčný holce?"

„Jo, přesně tak. " dopil jsem svoji skleničku. „Přece máme starostí málo."

Odvětil jsem jako kdyby to měl být ten nejsnazší plán že všech, ale alkohol mi už dost zatemňoval mysl. Doufám, že si tenhle plán budu pamatovat i zítra.

„Same, to je hloupost."

Mávnul rukou jako oznámení, že v tomhle tématu už dál odmítá pokračovat. Zvedl se a vrávoravým  krokem odešel do svého pokoje.

                                                                          *****

„Vstávat holky."

Zavelel jsem a snažil se ignorovat bolení hlavy a včerejší kocovinu, žaludek jsem měl jako na vodě. Sám sobě jsem sliboval, že od zítra se alkoholu ani nedotknu.
Aida se probudila během chvíle s úsměvem a hned pátrala po Johnovi.

„Dojdi si umýt zuby, ano?"

Vstala z postele do jedné ruky si vzala plyšáka a šla poslušně do koupelny.
Tohle bylo nějak moc snadný. Pomyslel jsem si, ta holka určitě kuje nějaké pikle.
Malia si přes hlavu přetáhla peřinu.

„Šup, budou se tu dnes upravovat dispozice místností."

Malia se mrzutě zvedla z postele a zamířila rovnou za Aidou do koupelny, nezapomněla se na mě podívat pohledem, který vypovídal co si přesně o mě myslí. 

„Stačilo by říct dobrý ráno."

Zavrčel jsem kousavě jejím směrem.

Ukázala jen vztyčený prostředníček a zmizela za Aidou v koupelně.
V další minutě se v pokoji objevili chlapi a začali všechen nábytek včetně postelí stěhovat ven.

„Stihnete to dnes?"

Zeptal jsem se naivně Perryho, který tu pracoval snad od té doby co jsem se narodil.

„Není problém, šéfe. Tady vybouráme jen dveře a do vedlejšího pokoje a usadíme je."

Prstem mi ukazoval ve kterých místech se budou nacházet nové dveře.

                                                                             ****

„Obě dvě budete mít zkloněnou hlavu k zemi, ano?"

Snažil jsem se znovu vysvětlit Aidě, ale zkuste něco takového vysvětlit dítěti, které žilo na místě kde se před nikým nemuselo schovávat.

„Ale proč?"

Promnul jsem si unavený obličej a pomalu začínal ztrácet nervy.

„Musíme počítat kolik uvidíme za cestu brouků na zemi. Je to hra."

Zkusila to o poznání milejším tónem Malia. Aida se zamračila a prohlédla mě nevěřícným pohledem.