Uzavřená města

52

Hrudník se mi rychle napínal a klesal.
V hlavě jsem měla úplně vymeteno a byla rozpolcená mezi dvěmi diametrálně odlišnými pocity. První byl strach z Johna z jeho chování. Ten druhý byl jeho příjemný dotek a moje vnitřní touha mít vedle sebe druhého člověka.
Chvilku mi trvalo než jsem se osmělila odpovědět.

„Nebojím se doteku. Bojím se doteku od tebe."
Řekla jsem s přemírou jistoty v hlase a hlavou klesla do načechraného polštáře.
John nepatrně ztuhl a jeho prsty se přestaly hýbat.
Mezi námi nastalo až dusivé ticho.
Mírně se ode mě odtáhl a lehnul si na druhou polovinu matrace. Rozvalil se na zádech a připomínal mořskou hvězdici z dětských knížek.

„Když jsi vychovaná v násilí je to jediná emoce, kterou umíš přijímat, ale také dávat."

Cítila jsem se jako kdyby na mě vylil kýbl ledové vody.
Celou dobu ho soudím za něco za co ani nemůže. Pokud vyrůstal v rodině, kde je tolerované násilí je to pro něj stejně normální jako čistit si ráno zuby.
Zkusila jsem si představit malého Johna, který je denně svědkem nasílý ve své rodině, poté i ve škole a v práci.
Měla bych něco říct, aby situace byla méně nepříjemná, ale nemohla jsem vymyslet jedinou kloudnou větu.

„V takovém světě teď žijeme."

V takovém světě teď žijeme, sakra co jsem to řekla. Zní to jako, že ospravedlňuju násilí na dětech a lidech obecně, což vůbec není pravda, nesnáším nasílý.
Sakra, proč nejdou vzít slova zpět.
Proč tolik panikařím, je to jen John. Ten John, který tě nesnáší, kterému nedělá problém tě uhodit a rozhodně to není kluk, který potřebuje jen trochu lásky a pochopení. Schází mu dobrý vychování, čímž tedy také neoplývám, alespoň nefackuji lidí na potkání. Snažila jsem sama sebe uklidnit, ale moje duše měla vlastní rozhovor.

„Rychle sis na to zvykla."
Odvětil chladným hlasem a otočil se na bok, zády ke mě v jeho pohledu jsem zachytila cosi, co vzdáleně připomínalo znechucení.

„Tak jsem to říct nechtěla. Proč ubližuješ ostatním, když víš jak moc hnusný to je?"
Nedalo mi to a zeptala se ho na tu jedinou otázku, která mi hrála v mysli.

„Předchozí zkušenost."

„Jak to myslíš?"
John se otočil na druhý bok a zadíval se mi do očí, jako kdyby se v nich snažil vyčíst odpověď na moji otázku.

„Potřeboval jsem zjistit co je tvoje největší slabina. To jsem zjistil v té koupelně."

Naskočila mi husí kůže, ale poslouchala jsem ho dál.

„Věděl jsem jak přežít, ale ty jsi mě neposlouchala. Potřeboval jsem aby ses mě bála. To je ta nejsilnější emoce, aby si mě slepě následovala."

„To je dost zvrácená úvaha."
Vypadlo ze mě do ticha.

„Všichni slavní vojevůdci ovlivňovali davy buď strachem nebo slepou víru v něco víc. Nic jiného na lidi neplatí."

„To je dost divný přístup. Proč to nezkusit slušně a mile?"
Odfrkla jsem si a k mému údivu se John usmál.

„Musel jsem tebe i ostatní udržet na živu a podařilo se."
Smutek se mi vepsal do srdce.

„Zatím."
John si mě přejel vážným pohledem.

„Opravdu si myslíš, že kdyby ti Samey vysvětlil co s tebou má v plánu tak bys mu na to řekla: je to v pohodě, vyspi se se mnou, hlavně, že je to pro dobrou věc ?"
Rty se mu zformovaly do nehezkého úšklebku a já nevěděla co odpovědět.
Svým způsobem měl pravdu, bránila bych se co mi síly stačí i kdybych předtím věděla o co jde.

John si odkašlal a pokračoval dál ve svém monologu.
„Kdybych si neprosadil ať tě uspí, tak si zažila všechno. Celou tu zkurvenou přípravu. Cítila by ses jako dobytek, který vláčí na jatka. Neříkám, že tohle bylo lepší, vůbec tu situaci neomlouvám, ale jsem přesvědčený, že tohle byla pro tebe ta méně zničující varianta."

Slzy mi stékaly po tvářích při té nechutné vzpomínce. Ale opravdu to mohlo být jeste horší ?

Tichém pokoje se rozezněly moje vzlyky. Veškeré ovládání bylo pryč a já se nechala unést vlnou zadržovaných emocí.

„P-proč jsi mě nenechal utéct už tenkrát?"
John mě konejšivě pohladil po vlasech.

„Věděl jsem, že bys to nestihla. Kolem domu byly hlídky, kdybych tě nechal udělat par kroků dál skončila bys jako ta žena."

Mírným gestem ukázal na okno a mě bylo jasné co myslí. Živé vzpomínky na sebe nenechaly dlouho čekat a celé tělo se mi třáslo.

John si lehl zpět na záda a rukou mě chytil jemně za rameno. Nasměroval mě svým směrem. Když jsem byla dostatečně nahnutá rukou mě objal kolem hrudníku a přitáhl si mě k sobě.

„Uvolni se, mysli na to, že to nejsem já."
Prvotně mě jeho slova vyděsily a chtěla jsem se otočit a utéct. Hlavu mi položil na jeho rameno a prsty mi přejížděl po zádech. Teplo jeho těla prostupovalo do mého a mísilo se v příjemně hřejivou atmosféru.

Rameno mě nepříjemně tlačilo do spánku, ale nechtěla jsem přijít o tenhle okamžik. Posunula jsem se níž a hlavu si opřela o jeho hrudník.
Rytmické bití srdce mě ukolébalo během pár vteřin do hlubokého spánku.