Uzavřená města

64

Sledování vzdouvání a klesání hrudníku se pro mě stalo na několik hodin drogou.
Nemohla jsem spát, potřebovala jsem nutně vědět co se stalo. Proč John poradil Samovi ať vytáhne zbraň, vůbec na tom nic nesedělo byla nějaká část pravdy, kterou mi neříkaly a já musela zjistit jaká.
John měl vždycky blízko k násilí a nebylo se čemu divit z těch pár věcí co mi o sobě řekl a co jsem odpozorovala, ale tohle byla silná káva i na něj.

Něco mi říkalo, že tohle už je konečná. Z tohohle se nedostane ani Samey on ač patří do té svoji povedené rodinky.

Zkusila jsem už po několikáté promluvit na Johna. Zatřást s ním, ale stále bez reakce.
Panika se ve mě vzdouvala přímo úměrně s jeho nulovou reakcí na každý můj podmět.

„Johne."

„Johne, prosím."

Zašeptala jsem a snažila se podvědomě uklidnit.

Dlouhé řasy se mu neklidně hýbaly, pravděpodobně pod náporem zlých snů, ale neprobudil se.

Setřela jsem si slzy a pomalu odešla do hlavní místnosti. Je to tu hezké a čisté, ale ten nepříjemný pocit strachu neodcházel, držel se mě jako klíště.
Vylezla jsem k víku bunkru a zabezpečila ho z vnitřní strany těžkou kovovou páčkou.
Pomalu mi docházelo, že pokud se pro nás Samey nevrátí, tak se nedostaneme nikdy ven. Pravděpodobně tu zůstanu sama s tlející mrtvolou Johna.

Zvědavost byla silnější než strach a vrhla jsem se do prozkoumávání zbylých místností. Vedle kuchyně se nacházela obrovská podlouhlá místnost plná regálu na nichž byly úhledně vyskládané konzervy, sáčky se sušeným masem a všemožné prášky na přípravu jídla, těstoviny a rýže. Bylo toho tady tolik, že by to dokázalo nasytit troufám si říct i malou vesnici.
S obdivem jsem procházela podél regálu. Notná dávka prachu, se usadila na všem co nebylo kryté.
Podívala jsem se na maso v konzervě bylo prošlé, stejně jako i další potraviny co se tu nacházely.
Nebýt toho prachu působilo by to tu téměř sterilním až nemocničním dojmem. Se zatajeným dechem jsem kmitala očima po kovových policích, jež dosahovaly až ke stropu. Nikdy v životě jsem neviděla tolik různých druhů potravin na jednom místě. Připomínalo mi to vzpomínky na útlé dětství, kdy se moje máma snažila udržovat alespoň pár základních potravin z kterých vždycky dokázala vykouzlit nějaké jídlo. Nevím, zdali je to už tím, že je to dávná vzpomínka a moje mysl si upravuje vzpomínky do hezčích.

Můj žaludek se moc nekochal a hlasitě kručel při pohledu na veškeré jídlo.

Vzala jsem sáček rýže a něco co vypadalo jako omáčka a vyrazila jsem zpět. 

Jídlo jsem postavila na stůl. Žaludek se mi svíral hlady, ale zvědavost byla větší. Nacházelo se tu několik zavřených dveří.
Nervózně jsem otevřela první dveře vedle spíže a zklamání přišlo hned. Hlasitý hukot, který přes kvalitně těsnící dveře nebyl slyšet se rozprostřel místností a chladnokrevně zaútočil na moje ušní bubínky. Zabouchla jsem dveře, tak rychle jako jsem je otevřela a šla dál. Systematicky jsem prošla zbylé pokoje.
Několik dalších pokojů bylo na chlup stejných jako byl ten Johnův. Konstruktér si s tím nedal moc práce.  Zklamaně jsem se dostala až ke dveřím jež se nacházely vedle Johnova pokoje. Dveře jsem otevřela bez očekávání, ale byla jsem mile překvapena. Tenhle pokoj byl minimálně jednou větší než ostatní. Uprostřed pokoje se nacházelo dvojlůžko a na jedné zdi se rýsovala velká skříň táhnoucí se přes celou stěnu. Na druhé straně se nacházely dveře do koupelny. K mému překvapení to byl jediný pokoj, který disponoval vanou.

Alespoň z něčeho jsem měla radost.
Menší plotýnka na elektřinu k mému překvapení také fungovala. Z kohoutku po pár minutách přestala téct jen rezavá voda.

Nedůvěřivě jsem se podívala na červenou hmotu na talíři skrze níž prostupovaly zrníčka nedovařené rýže.

„Alespoň se zabiju sama."
První sousto nebylo tak zlé jak jsem původně očekávala, ale s další a další porcí už to bylo horší.
Hlavně, že budu najedená. Chuť je vedlejší.

Nahlédla jsem do pokoje, kde odpočíval John. Stále spal a na čele se mu leskly krůpěje potu.

„Sakra."
Odkryla jsem peřinu a zkontrolovala rány. Vypadalo to, že jsou v pořádku, bez infekce, ale i přes to byl celý propocený.
Sundala jsem mu boty a poté i těžké kalhoty. Které jsem hodila na zem. Kovový zvuk, který se nesl pokojem zaujal všechny moje smysly.
Když jsem zvedla kalhoty na zemi se nacházelo několik mincí, kapesní nůž a původce onoho zvuku - zbraň.

„Myslela jsem, že si ji dal Samovi."
Řekla jsem polohlasem a nohou ji posunula pod postel. Obrátila jsem pozornost zpět k Johnovi a dlaň mu položila na čelo. Jednoznačně má teplotu, nervózně jsem vzala ze stolku dvě lahvičky s léky, které mi tu nechal Samey.

Etiketa byla špatně čitelná, ale na "bolest" a "protizánětlivé" se mi podařilo rozluštit.

„Hej, Johne."

„Johne, sakra."
Zatřásla jsem s ním jemně. Vzpomínka na Elen se objevila jako blesk z čistého nebe a já s ním zatřásla téměř surově.

Syknul bolestí, ale otevřel oči. Vypadal strašně. Obličej měl úplně bílý, oči podlité krvi a zpocené vlasy přilepené na čele.

„Otevři pusu."
K mému překvapení poslechl. Zvednul hlavu a otevřel ústa. Vložila jsem mu dva prášky do úst a podala vodu k zapití.

Hlavě se napil a zadíval se na mě. Pod jeho pohledem jsem si připadala jako nahá ač ten kdo neměl kalhoty jsem nebyla já.

„Máš hlad ?"

Zeptala jsem nervózně. Na kůži se mu objevila husí kůže, překryla jsem ho peřinou a pečlivě ji po krajích uhladila.

Nesouhlasně zatřásl hlavou což jsem uvítala. Hlavu položil na polštář a pokojem se rozezněly jeho oddechy.
Sebrala jsem jeho kalhoty a pod ně schovala zbraň.
Několikrát jsem se ohlédla zpět, ale stále spal a vypadal bezmocně, že mi ho téměř bylo lito. I tak jsem si připadala, že dělám něco nepatřičného.

Jakmile se zavřely dveře hlasitě jsem vydechla. Kalhoty, které byly místy posety zaschlou krví jsem odnesla do vedlejšího pokoje, který jsem pasovala na můj. Pohled mi ulpěl na posteli, která jako by využívala toho, že jsem unavená a lákala mě k sobě.

Do umyvadla jsem napustila vodu a namočila Johnovi kalhoty. Pod umyvadlem se nacházela menší skříňky, ale prázdná. Jako celá koupelna nebylo ti jediné mýdlo ani šampon. Ve spodní zásuvce se krčil chundelatý župan, ale to bylo jediné. Mrzutě jsem nechala kalhoty v umyvadle a vydala se zpět do skladu potravin.
Stačilo ujít pár kroků a bylo jasné, že jsem se nespletla.
Vzala jsem tuhé mýdlo, šampon i prácí prášek.

Hnědá krev z kalhot zbarvila vodu do světle růžové barvy.
Ve vodovodních trubkách děsivě zapraskalo a nekonečně dlouho trvalo než zrezivělá voda odtekla.
Voda smyla dávku prachu, který se usadil ve vaně a mě v hlavě hrála jedna jediná myšlenka.

 Jak dlouho už je to tu opuštěné, prach byl sice na všem včetně židlích, ale rozhodně tohle není vrstva prachu po několika desetiletích, jak by to mělo správně být.

Horká voda rozpouštěla všechny moje obavy. Pot a prach, který se na mě nalepil konečně mizel a já si i přes to všechno připadala nejlépe za posledních několik hodin. Buď jsem se už vážně zbláznila nebo jsem rezignovala na poslední zbytky zdravého rozumu, které mi zbyly.