Uzavřená města

44

Jakmile jsem usedl do klimatizovaného vozu. Kožené polstrování vrzlo pod mými kalhotami.
Každý dospělý člověk, pochopil, že to není prd, až na Holana.
Holan se zasmál, jako kdyby mu bylo šest děda jen zatřásl hlavou a pozoroval ubíhající krajinu.
Holan se stále ošíval, nebo si hrál s rukávy košile, celou cestu mě znervózňoval. Už to s těmi drogami přehání, tohle byly regulérní abstinenční příznaky.
„Holane, můžeš být chvíli reprezentativní."
Holan hlasitě vydechl a narovnal záda.
„Ano, dědečku."
Trapná atmosféru mě téměř dusila.
„Kam, že to jedeme?"
Upřel jsem pohled na dědu.
„Holan bude mít novou ženu."
A kurva.
Řekl jako kdyby se nic nedělo.
„Proč jsi mi nic neřekl?"
Domáhal se odpovědi a v okénku auta si kontrolovat svůj odraz. Nepřirozeně si uhladil vlasy, jako kdyby to mělo vylepšit jeho charakter.
„Protože, tohle není typická žena."
S Holanem jsme si vyměnili nechápavý pohled.
Co se to tady, sakra děje?
Děda si odkašlal a přísně se na nás podíval.
„Je to dcera, jednoho známého. Samey si ji jistě bude pamatovat."
V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.
Ne, to není možný, to nemůže být pravda. Modlil jsem se ať to není ona, ať řekne jiné jméno.
„Je to Noly. Jistě si ji pamatuješ."
Veškeré krev z mého obličeje zmizela a připadal jsem si, že mi někdo zabodl nůž přímo do srdce a několikrát s ním otočil.
Holan se na mě nechápavě díval a děda taktéž.
„Ano, mlhavě jsi ji pamatuji."
Zalhal jsem. Pamatoval jsem si ji víc než dobře. Pamatoval jsem si každou vteřinu, kterou jsme spolu byli, každý jednotlivý kout, kde jsme trávili čas. Dokonce i to jak moc nesnášela Holana už jako dítě.

„Zemřel ji otec, a její strýc potřebuje peníze. Tak nabídl tuto výměnu."
Holan se nechutně usmál, a přesně jsem věděl na co myslí.
„Má podmínky."
Zadíval se přísně na Holana.
„Ty podmínky budeš dodržovat."
„Jaké může mít děvka podmínky?"
Řekl posměšně a rukou si sáhl na rozkrok.
„Její strýc je má. Bude s ním v kontaktu a nebude se dělat nic proti její vůli. Prostě něco, jako kdyby měla práva."
Mávl rukou ve vzduchu jako kdyby odháněl otravný hmyz.
„Nechápu proč jim to budeme trpět."
Rozoohnil se bratr.
„Protože vlastní pozemky, které potřebujeme."
Zakřičel děda až ve mě hrklo.
„Inteligence nikdy nebyla tvoje silná stránka, tak raději drž hubu a se vším ji souhlas."
Zapátral jsem v paměti a snažil jsem se vzpomenout na to, co její rodina vlastní, tolik podstatného, že to zajímá může, který si může koupit takřka cokoliv.. Polnosti, část města, ale víc mě nenapadlo.

S knedlíkem v krku jsme vystoupili před sídlem rodiny Kopalskich.
Zahrady už nebývaly tolik udržované jako když jsem tu byl naposledy. Zelená tráva připomínala spíš poušť a když už někde byl život, byl to sléz. Z celého sídla se loupala omítka, okna nebyla umýtá a celý dům  působil omšelým dojmem.

„Noly, vy jste ještě krásnější než jsi vás pamatuji."
Usmíval se na ni děda. Sllizkým pohledem ji zkontrolovat od hlavy až k patě.
„Dobrý den, starý příteli."
Děda a muž obdivného věku se familiérně objali.
Muž pokynul směrem k Nole, která nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou. V bledě modrých šatech jí to neskutečně slušelo. Kromě dospělejších rysů v tváři to byla pořád ta stejná malá holka, do které jsem se tenkrát bezhlavě zamiloval.
„Dobrý den."
Pozdravila nervózně mého dědu. Viděl jsem jak je nesvůj z toho, že si může chodit kde chce a pozdraví ho se zdviženou hlavou. Za to by se u nás trestalo.
To co chce musí být neskutečně velká věc, jinak by tohle nedělal.
Poté co se Nola přivítala s dědou přesunula svou pozornost k nám.
Holan se jen blbě usmíval a já také.
„Kromě těch vousů jsi se vůbec nezměnil."
Řekla s úsměvem a bez okolků mě objala kolem krku.
Holan si odkašlal.
„O, ano. Ty jsi taky stejný."
Podívala se na Holana s odporem a podala mu odtažitě ruku.
„To s tvým otcem mě mrzí."
„Nás mrzí."
Šťouchnul do mě školácky Holan.
„Děkuji. Bylo to... Vlastně stále je to dost živé."
Smutně si nás prohlédla.
„Měli bychom jít ke stolu."
Falešný úsměv byl jako pěst na oko. To by poznal i slepej.

Celá večeře probíhala odlehčené atmosféře, což nikdo z nás nečekal. Děda i Noliin strýc nás obohacovali vzpomínkami a historkámi ze svých mladých let. Děda se ve všech snažil vykreslit jako spasitel světa, který bojoval se zlem.
Bylo mi z toho nevolno.  Celé osazenstvo stolu se smálo až na Nolu. Ta se už dobrou půl hodinu šťourala vidličkou v talíři a veškerá zábava šla mimo ní.
„No, je potřeba doladit podmínky."
Řekl Nolin strýc když odkládal několikátou prázdnou láhev od vína.
Děda souhlasně zakýval hlavou.
„Váš děda si pamatuje jaké to bylo, když ženy měly práva."
Mluvil přímo k nám a hleděl nám až do duše.
„Mělo by to tak být pořád a příroda by se nám odvděčila více ženami, lidstvo by přestalo vymírat."
Očima rudýma od alkoholu přeskakoval mezi námi třemi.
„Nola, bude mít stejná práva jako muž." Zavelel.
Holan se hlasitě zasmál.
Všichni na něj upřely svůj pohled a až v tu chvíli mu došlo, že to nebyla jen ironie.
„Holane, když dovolíš."
Přišel k němu a nakázal mu, ať se postaví.
„Ty budeš její muž, budeš se starat o její blaho i o to aby byla šťastná a měla všechno na co si ukáže."
Na Holanovi byly znát rozpaky, nikdy neměl ženy jako sobě rovné, spíš jako otroky.
„Zítra přijedeme na večeři my k vám. Prý máš ženu Same, říkal děda."
„Ano, mám."
Cítil jsem na sobě pohled Noly, který mě téměř propaloval. Najednou mi bylo zatěžko mluvit o Malie. Když jsem si uvědomil, že jsem si na ni za celou dobu ani nevzpomněl v duši jsem se zastyděl.
„Chci vidět, jak se u vás má."
„Dobře, budeme se těšit." 
Do ruky jsem vzal sklenici vína a rychleji vypil. Víno na tohle stačit nebude.
„Váš děda mě ujistil, že všechny ty řeči, které se vypráví. Vysvětlil mi, že je to jen politická póza."
„Jasně, je to jen póza. Buďte v klidu, šéfe."
Rozboural dusnou atmosféru Holan.
Od té doby na mě Nola nevyplývala ani jediný pohled.
Rozloučení po bujaré večeři trvalo snad věčnost. Nola odešla do svého pokoje a já  jediný střízlivý cpal zbytek svoji rodiny do auta.
Kdy jsem sedl do vozu bylo už ráno a slunce vystupovalo na oblohu.
Cítil jsem se jako kdyby na ně někdo chrstnul kýbl ledové vody.
„Co to kurva bylo ?"
Zahřměl Holan jakmile se vůz rozjel.
„Co ti za tuhle šaškárnu slíbil ?"

____
Co si myslíte, že dědovi stojí, za to aby hrál tuhle špinavou hru?