Uzavřená města

38

Vítr mi vháněl do očí mikroskopické částečky písku. Které mě bolestivě škrábaly a řezaly.
Dlaní jsem si snažila chránit oči nebo se různě otáčet proti směru větru, ale bylo to k ničemu. Počasí v poušti bylo nevyspitatelné a hlavně nemilosrdné ke všemu živému. Připadalo mi, že vítr fouká snad, ze všech stran a můj pomyslný štít vůbec nepomáhal.
„Jdi se schovat."
Křiknul na mě do větru Samey. Vítr odnášel jeho hlas do dáli a nebýt ode mě sotva pár metrů neslyšela bych nic.

Písečná bouře začínala nabírat na síle.
Konečně se postavil a na baterii s anténou připevnil malý sotva patrný čip.
„Tohle přesměruje naši pozici někam úplně jinam."
„Jak budeme vědět kam jít?"
Snažila jsem se zvýšeným hlasem překřičet hučení větru.
Písek mě dřel v očích a čím víc jsem si je mnula, tím to bylo horší.
Zařízení začalo červeně blikat a Samey se konečně usmál. Vítr mi do úst nahnal několik desítek zrníček písku a hned je začal plivat ven.
Vlezla jsem první do bunkru a za mnou hned Sam.
Z trička jsem si oklepala zbytkový písek a stejně tak se ho snažila dostat i z vlasů.
„Pořád nerozumím tomu co jsi udělal."
Řekla jsem a mrzutě si mnula oční víčka.
„V první řadě jsi dojdi vypláchnout oči."
Popostrčil mě směrem ke koupelně jako kdybych byla malé dítě.
I přes opakované vypláchnutí se mi pár zrníček písku nedařilo zbavit a stále mě škrábaly v očích.
Samey stál u linky a nandaval nějaké nespecifikované jídlo na dva talíře.
„Ani nevíš jak moc se těším na Berty jídlo."
Mozek mi zaplavily vzpomínky na Bertiny lívance a koblihy a taky na její upřímný úsměv a přívětivou náruč. V těch nejhorších chvílích tam pro mě byla.
„Usmíváš se přemýšlíš nad jejíma palačinkami, že ?"
Vytrhl mě z nostalgické chvíle.
Talíře s jídlem položil na stůl a nepříjemná vůně masa se mi dostala pod nos. Hlad jsem měla věští než byl můj odpor k tomuto pokrnu. Došla k lince a z prvního šuplíku vytáhla 4 kusy příborů.
Pro jistotu jsem vzala lžičku i vidličku pro každého. Netušila co to má být za jídlo ani jak se má jíst. Poživatelně to rozhodně nevonělo.
Posadila jsem se ke stolu a do ruky vzala lžíci. Na talíři bylo pár kousků masa v aspiku a pravděpodobně těstoviny.
Do druhé ruky jsem vzala vidličku a nabodla světlou nejasnou věc.
Bedlivě jsem ji prohlížela ze všech stran.
„Co to sakra je ?"
Zeptala jsem se zhruba po minutě zkoumání.
„No, řekl bych že makarony nebo špagety ?"
Začal ztuha.
„Možná nějaká jiná těstovina?"
Odporem se mi zkrabatěly všechny mimické svaly na obličeji když jsem viděla jak Samey strčil těstoviny do úst.
„Ne, je to rýže!"
Konstatoval s plnou pusou. Několikrát přežvýkal rýží než ji spolkl.
Hlasitě jsem se mu zasmála.
Tohle nemůže být rýže, vždyť je to velký."
Nabodla jsem další část rýži na vidličku a strčila jí do úst.
Zas tak zle nechutnala, zažila jsem horší jídla i dny bez žádného jídla. Takže jsem snědla vždycky všechno, ale řeči jsem měla téměř vždy když se mi jídlo nelíbilo.
„Jo, máš pravdu je to rýže."

Celou večeři jsem se smáli, když Samey vyprávěl o různých jídlech co mu jako malému vařívala Berta a on ji s tím horlivě pomáhal.
Když do všeho jídla co mu připravila přidával ve velkém gumové bonbóny, ať se jednalo o krupičnou kaši. Ve které se to ještě dá sníst, tak i do makaronů se sýrem i salátů.
Oba jsem se smáli z plna hrdla až mě z toho bolely svaly na břiše.
Nechtěla jsem ukončit tuhle pohodovou atmosféru, ale moje hlava to dál už nezvládala. Přetvařovat se pouze na oko a v duši se užírat tisíci otázek.
Odkašlala jsem si a otřela si ústa kapesníčkem.
„Same, co teď bude dál ?"
Samův výraz se změnil během sekundy. Pohodovou atmosféru odvál severní vítr a najednou jako kdyby se nad námi vznášela sedmihlavá saň.
„Nevím."
Snad poprvé za tu dobu co ho znám jsem si byla stoprocentně jistá, že nelže.
Pohledem hypnotizoval prázdný talíř.
„Ale neboj, Vám se nic nestane. To ti přísahám."
Zvedl ke mě pohled a natáhl ke mě otevřenou dlaň. Svou ruku jsem přiložila na jeho a sevřela ji.
„Jak to chceš udělat ?"
Zeptala jsem se opatrně.
Utrápený úsměv rozzářil jeho tvář.
„Budu Vás vodit všude s sebou."
„Jako všude?"
Zkusila jsem odlehčit napjaté atmosféře.
„Na záchod chci chodit sám."
Vynucený úsměv zmizel téměř hned.
„Budeš nedotknutelná."
Oznámil mi autoritativním tónem jako kdyby musel i sám sebe přesvědčit.
„Jak dlouho tam musíme zůstat?"
„Neboj, co nejméně to půjde. Vše vyřešíme."
S těmito slovy si odešel balit brašnu.
Chaoticky do ní házel jednu věc přes druhou bez jakéholiv systému.
Sedla jsem si na postel a nohama začala mírně pohybovat ve vzduchu.
„Co jsi mám sbalit já ?"
Konečně se odtrhnul od cpani věci do brašny a zadíval se na mě.
„Ty jsi nebal nic."
Celá jsem zamrzla a zadívala se mu hluboko do očí, jako kdyby v nich měla vyčíst nevyřčenou odpověď.
„Ty mě tu necháš?"
Hned po tom jsem otázku vyřkla jsem se za to začala proklínat.
Nevím jestli jsem se víc bála jeho kladné odpovědi a toho co by následovalo. Nedokážu si představit být v tomhle nechutným sklepením zavřená sama ve tmě a ve vlhku. Děsit se každého nezvyklého zvuku co přichází z venčí.
„Ne, nenechám tě tu."
„Tak proč si nemám nic balit?"
Zeptala jsem se snad víc nervózně než před tím.
„Mám neprůstřelný plán."
Řekl pyšně a podíval se na mě. Ústa mu rozzářil šibalský úsměv.
Trochu jsem se bála zeptat co má za plán, ale nedalo mi to.
„Jaký?"
„Víš, jak přehrát nepřítele ?"
Nesouhlasně jsem zatřásla hlavou.
Doufám, že se ještě nezbláznil.
„Budeme hrát jejich hru."
Zdvihla jsem obočí a můj nechápající pohled mu dal na znak, že jsem naprosto mimo.
„Budu se k tobě chovat tak, jak by si oni přáli. Tím získám zpět rychleji jejich důvěru a poté je rozvrátíme ze vnitř."
Jo, musel se zbláznit. Jiný vysvětlení pro to nemám.