Uzavřená města

Část 14

„Ta kulka měla být pro tebe, zachránil ti život Malio." Řekl zlomeným hlasem John.

Johnova slova rezonovala moji myslí. Viděla jsem před sebou jeho bezvládné tělo. Pokaždé když jsem zavřela oči cítila jsem jeho horkou krev prosakující se mými šaty až na mé záda. Lepící látku ságu k mé holé kůži.

Opět jsem začala zvracet. Komunikaci v autě jsem vůbec nevnímala. Viděla jsem pohyby úst a slyšela hlasy, ale to bylo všechno jako kdyby mi mozek blokoval veškeré přijímání slov. Nebyla jsem schopná pochopit jedinou větu nebo zachytit význam slov.
S odchodem adrenalinu mě ruka začínala pekelně bolet. Tepavá bolest neustávala.
Pofidérní převaz z mých šatů byl promáčený mojí krví.

Auto prudce zrychlilo a zahlo do strany. V autě jsem narazila zraněnou rukou na dveře auta a do mě Samey.
Bolesti mi vytryskly slzy. Chytla jsem si automaticky poraněné místo abych ho chránila před dalšími nárazy.
„Kurva, Johne jeď normálně."
Křikne Samey k řidiči a posune se zpět na své místo.
Také se narovnám zpět na moje místo a pro jistotu si zapnu pás.
Zdravou rukou si chci setřít slzy z tváří, ale prsty mám od zaschlé krve.
Mám ji dokonce i pod nehty. Z jasně červené se stává hnědá. Uschlá krev utvoří na mých prstech krustu a prsty ji začnu drolit dolů, ale stále drží.
Panicky začnu krev rychle utírat do kraťasů, nemůžu se na to dívat.
Opět se začnu dávit a Samey mi podá pytlík. Žaludek mě bolí, už nemám ani co zvracet pouze žaludeční šťávy.
Dívám se na své prsty od krve a téměř je hypnotizuju.

„Same, umyj ji ty prsty, je úplně v šoku." Říká John a cítím jak se na mě dívá přes středové zrcátko.
Samey si položí mou ruku jemně na koleno a proces se opakuje. Navlhčí látku z šatů vodou a začne mi utírat zaschlou krev z prstů.
Dívám se jak krev pomalu mizí z mé kůže.
„Měl rodinu ?"
Vypadne ze mě nečekaně.
John se podívá na Sama a mírně kývne hlavou.
Drsným hlasem promluví Samey „Teď není vhodná doba, řešit to." Takhle přísný tón od něj slyším poprvé.
Z kaslíku od spolujezdce mu Johny podává malou kovovou krabičku.
Natáhne pro ni svalnatou paži a otevře ji.
Vytáhne z ní injekci. A malou lahvičku.
Odšroubuje víčko a čirou tekutinu natáhne do stříkačky.
Pár mililitrů tekutiny vystříkne z injekce a nahne se k mému ramenu.
„Trošku to píchne, kotě" zašeptá konejšivě.
Je mi to už úplně jedno. Látka vpravena do mého těla mi pomalu uklidňuje všechny smysly.
Myšlenky mizí a bolest se vytrácí.
Rozepne mi bezpečnostní pás a opatrně si mě stáhne do klína, nebráním se mu.
Ležím mu v klíně a on mě jemně hladí po vlasech. Jeho dotek je magický uklidňující.
Teplo jeho těla mě pomalu kolébá ke spánku.
Šum v mé hlavě se vytratila a nahradilo ho příjemné ticho.
Víčka mi těžknou a oči se zavírají.

****
„Už spí Johne."
Podívám se mrtvolně bílý obličej Malii a pohladím ji po tváři.
„To je dobře, teprve před chvílí nás přestal sledovat jejich dron. Kdo to mohl b..."
Nenechám Johna doříct větu.
„Holan, před pár dny jsem ho načapal jak chce znásilnit Maliu a zničeny ego je víc než bratrská láska."
Povzdechnu si, možná ještě ty drogy tomu taky nepřidaly.
John zakroutí hlavou „Jasně, nemůžu ji mít já, nebude ji mít nikdo. Typickej Holan."
Odfrkne si.
„Zastav mi ať si mohu přesednout."
Po pár minutách když Johny uznal, že je zastavení bezpečné přibrzdil u kraje prašné cesty.
Byli jsme uprostřed pustiny. V dáli bylo vidět pár trosek domů. Pravděpodobně to dřív byla menší vesnička.
Vystoupil jsem z vozu a horké slunce pálilo.
Z kufru auta jsem vytáhl deku a hodil ji přes Maliu.
A už jsem se zas těšil do klimatizovaného vozu.
Usedl jsem na místo spolujezdce. John se prudce rozjel. Kola se na prachu protočila a zůstal po nás jen mrak prachu a písku.