Uzavřená města

60

Stála jsem těsně za Johnem. To podivné napětí z nebezpečí mi vlilo novou energii do žil.
John se otočil směrem k Aidě a ke mě. Na můj vkus si nás prohlížel až nezvykle dlouho.
„Aido, musíš být hodná jinak nebudeme moc jít ven, rozumíš tomu, že ?"
Aida s vřelým úsměvem kývla a bylo vidět, že ji vůbec nezajímá co jí John říká. Já  hned pochopila, že nejdeme jen do zahrady, ale stejně mi nevysvětlil o co jde.
Odemkl dveře a John rázným krokem vyrazil ruku v ruce s Aidou.

„Musíme ven v tom pokoji je to jako ve skleníku, vymyslete s tím něco."

Řekl opodál stojícímu muži s notnou dávkou autority v hlase a aniž by o něj zavadil pohledem kráčel sebevědomě dál.

„To zvládnete v pokoji." Postavil se do chodby a svým tělem zatarasil cestu ven. Postojem šelmy připravené na útok ostražitě sledoval Johna.

John zatáhl Aidu před sebe a ukázal na její šaty, které byly už promáčené od mokrého oblečení, které měla pod nimi. Voják pokrčil ramena, ale byl neoblomný.

John si klekl před Aidou aby byl ve výšce jejich oči.
„Tenhle pan vás vezme do zahrady, ano?"
K mému údivu souhlasně kývla a chytila může za ruku.

„Nechávám ti je tady, pak to vysvětlíš šéfovi."
Řekl John chladným tónem a nechal nás stát před mužem se zbraní a sám se kolem něj protáhl a šel dál chodbou jako kdyby se nic nestalo. Nevěřícně jsem sledovala  jeho záda.

Voják si nás obě prohlédl a oči mu ulpěly na Aidině drobné ruce držící jeho. Rychle ji setřásl.
„Na to ti seru, starej se sám."
Ustoupil z chodby a gestem ukázal, že máme volnou cestu. Rozvážně jsem se rozešla a šla za Johnem.

John si hlasitě odfrknul.

„Dopřej mi chvíli klidu."

„Na to ti seru." Líne se opřel o zeď a zbraň nechal v klidovém režimu.

                                                                         ...

Chodby byly nezvykle prázdné a horké vzduch umocňoval dusivou atmosféru.

Žádné zbytky po Jonově nervozitě nebyly znát. Horlivě debatoval se starším mužem, který hlídal vchod do druhého křídla. Stála jsem nehybně a snažila se na sebe i Aidu co nejméně upozorňovat.
Tiše jsme kráčely za Johnem a míjely jedny zavřené dveře za druhými, chodba byla potemnělá a všudepřítomný pach zatuchliny nevěstil nic dobrého.
John se prudce zastavil a Aida nabourala do jeho zad a já do jejích.

„Počkáte tady, půjdu jen za roh."
Šeptal tichým hlasem a stále se ohlížel kolem.

„Musíte být naprosto ticho." Apeloval na mě.
Zády jsem se přitiskla na zeď a před sebou držela Aidu. Sledovaly jsme Johna, jež zmizel za rohem, jeho kroky nahradil hlasitý smích a hlas někoho dalšího. John mu odpovídal, ale nebylo rozumět o čem se baví.

Zoufalé sípání po dechu rezonovalo chodbou. Aida se ke mě přitiskla ještě blíž a zoufale se na mě podívala, netuším co jí říct. Z poza rohu se vynořil John, který si strkal zakrvácený nůž do pouzdra. Než jsem se stihla na cokoliv zeptat zaměřila jsem se na jeho druhou ruku, která svírala světlou paži zrzavé dívky.
Proběhla zbrklá výměna pohledů prakticky všech zúčastněných.

„Teď budete naprosto ticho a půjdete za mnou, bez debat."
Nervózní mravenčení v končetinách a Johnův pronikavý pohled ve mě vzedmul novou dávku odvahy.

„Hlavy nechte dole, bude tady málo lidí."

Vyrazil John s hlavou hrdě vztyčenou a za ním jsme se plahočily my tři. Zrzka byla v jeho těsném závěsu a já s Aidou jsme tvořily chvost skupiny.

Čůrky studeného potu mi stékaly po zádech. Horní vrstvy oblečení působily jako skleník, všudepřítomné horko a těžký vzduch zapříčinil, že jsem se nezvládala plně soustředit. Tupě jsem následovala Johna a pevně svírala Aidinu paži a rovnala její nemotorný krok.
Štěstí nám přálo a dostali jsme se nepozorovaně ke schodišti.
Hlasy vícečetné skupiny se nesly tlumeně do patra. Vyselektovala jsem hlas starého muže mezi všemi ostatními, ten odporný hlas poznám mezi všemi. Ač mu bylo špatně rozumět několik slov jsme bezpečně rozeznali.

„Johna a ty dvě štětky."

Hlasité zaburácení jeho fanatických stoupenců zaznělo do patra.

John se na nás otočil. Nezvyklé bledá tvář značila, buď, že něco nejde podle plánu nebo, že už jsme v prdeli. Modlila jsem se za první variantu.

„Na půdu." 

Zašeptal tiše a vyrazil na druhou stranu než jsme měli namířeno.

„To je nejhorší možnost."

Zavrčela jsem a pohledem hypnotizovala schodiště. Máme pár minut než zjistí, že už se nenacházíme v našem křídle domu. Dalších pár minut na to aby došli sem.

„Ihned Malio!"

Nepozorovaně jsem došli na půdu. Pocitová teplota byla mnohem
vyšší než v ostatních částech domu. Vzduch nasycený několik let neutřeným prachem mě šimral v nose. Potlačovala jsem kýchnutí.

Bolestné skřípání zaznělo půdou. John zkřivil mimické svaly v obličeji. Snažil se sundat zrezlé víko, které se nacházelo uprostřed cihlového komínu.

„Čekáš na Santu Clause?"
Ironický tón zrzky mě donutil zadržet úsměv. Bedlivě  sledovala každý jeho pohyb.

Konečně víko povolilo a nepříjemného skřípění kovu se odhalila průrva široká sotva metr na metr.

„Plán je zabít se skokem do komína?"

Teď už jsem se neudržela a rozesmála se.
John se na zrzku podíval zlověstným pohledem a ta hned zmlka.

„Jestli se ti to nelíbí, můžeš skočit z okna."
Otřel si pot z čela a nakoukl do komína.

„Slezete až dolů, ve sklepě je nevyužívaná kotelna."

„Jak mám..."

Než jsem stihla cokoliv říct umlčel mě přísným pohledem.
Jestli jsem se do teď bála nebylo to nic oproti tomu strachu, který ve mě narůstal teď. Nesnáším úzké prostory. Raději bych naběhla všem těm chlapům do náruče a ven prošla hlavníma dveřma, tohle ne.

„Je tam provazový žebřík. Jdeš první."
Chytil zrzku za paži a pomohl ji prolézt do komína. Její kudrnatá hříva zmizela přesně ve chvíli, kdy se po mě natahoval John.

„Musíš vzít Aidu na záda."

„Johne, já tam nevlezu."
Zaprotestovala jsem. Aida o sobě už také dala vědět.

„Já to zvládnu sama."
Rozrušený dětský hlas, ale tvrdil opak.

„To nejde, sama nemůžeš a Malia neunese batoh."
Mrzutě si mnul kořen nosu.

„Malio, vezmeš ji na záda, sama to nesleze."

Tep jsem měla v astronomických výškách  a neskutečné horko způsobovalo, že jsem se cítila jako kdybych stála před oprátkou. 
Couvla jsem o krok vzad a nesouhlasně zatřásla hlavou.
„Prostě ji vezmi ty a  a a batoh hoď dolů." 

Zaprotestovala  jsem.

„Malio." 

Než stihl doříct Aida se hlasitě rozplakala. 

„Mall, batoh neunesete ani jedna a bez vody to venku nedáme to víš moc dobře."

 Klekl si vedle vyděšené Aidy a přivinul si ji do náruče. 

„Ztratila už dost Malio." 

Pohledem sjel na děvče, které láskyplně svíral v náručí. Slzy bezmoci mi začaly stékat po tváři. 

„Tak to slez s batohem a vrať se pro ní."  Zavzykala jsem.

„Víš, že to nestihneme."
Sevřel mi ruku ve své dlani. Asi čekal, že mi tohle gesto dodá zázračně odvahu což se nestalo.