Uzavřená města

74 🌶️

Varování: v příběhu se vyskytuje erotická scéna.

Z hlasitého hučení mi treštila hlava. Dlouhé minuty se nekonečně vlekly, byla jsem neskutečně ráda za Johnovu přítomnost, ale ani to mě nedokázalo zbavit veškerého strachu.
Pocit, že jen pár minut od vás mohou být Holanovi muži mě přiváděl k šílenství. Oba jsme hypnotizovali kliku dveří, která se jemně pohnula dolů. Srdce se mi ve vteřině zastavilo a netušila jsem co dělat.

John se ihned přemístil ke dveřím a přiložil na ně ucho. Zbraň měl připravenou k rychlému boji a já měla pocit, že se už nikdy nenadechnu.

Něco bylo špatně. John vytáhl klíč z kapsy a strčil ho do zámku. Rychle se na mě ohlédl a přiložil si ukazováček před rty.

Mírně otevřel dveře a nahlédl ven, než stihl cokoliv udělat do náruče se mu přiřítila vlasatá bomba, která mu křečovitě svírala ramena a vzlykala.

„Johneeeee."
Nikdy v životě bych neřekla, že ten hlas, který jsem nesnášela, tak ráda uslyším.
Dívka zvedla hlavu z jeho ramen a zvědavě se rozhlížela do tmy dokud její pohled neulpěl na mě. A totéž se opakovalo znovu. Její drobné tělo se třáslo pod náporem pláče a slzy radosti ji zdobily tvář, plakala jsem taky. John opět nahodil pojistky a bunkr se vrátil do světla.

Silný stisk paže mě donutil vzhlednou odkud pochází. Světlo mě pálilo v očích, ale John se jen vřele usmál.

„Pojďte do tepla."
Zakřičel aby přehlušil větrák a pomohl mi zpět na nohy.
V hlavní hale seděla moje noční můra. Noly se tvářila jako kdyby jí to tu patřilo, jednu nohu měla přehozenou přes druhou a sledovala Sameyho, který naléval vodu do skleničky.

Nervózně jsem se podívala na Johna, který stál vedle mě, ten nic neříkající pohled, který míval dřív byl zpět.

„Sorry, že to tolik trvalo."
Jednu skleničku položil před Noly a s druhou v ruce se líně opřel o stůl.

„Nepochyboval si, že si poradíme, ne?"
Úsměv na tváři jeho nejlepšího přítele ho donutil k mírnému posunku.

„Nastali nám nějaké komplikace."
Všechny pohledy padly na Noly, jež se snažila dělat, že tu vůbec není a naprosto nás ignorovala.

„Jaké přesně?"
Zeptal se váhavě John. Samey si s Johnem vyměnily vážné pohledy a konverzaci hned stočil jiným bezpečnějším směrem.

„Malio, které pokoje si můžeme vzít?"
Hlas Sama jako by mě vytrhl z tranzu. Podívala jsem se na Johna a ten jen souhlasně kývnul.

„Tyto dva pokoje jsou naše, ostatní jsou volné."
Ukázala jsem na pokoje s otevřenými dveřmi, které byly naše a podvědomě jsem doufala, že si vyberou na opačném konci chodby.

Noly se bez díku zvedla a odešla do pokoje až na konci, pravděpodobně měla podobnou myšlenku jako já.

„Aida si vezme pokoj vedle Malii a já vedle ní."
Rozhodl Samey a spolu s Johnem se přesunuli do jeho nového pokoje.

„Nemáš žízeň?"
Otřela jsem Aidě zpocené čelo, tváře měla horké od sluníčka vlasy zpocené, bylo znát, že ji nic nechybělo, ale blbý pocit přetrvával.

„Mám."
Špitla potichu, něco se mi na tom nezdálo. Aida byla průbojnější jak většina vojáků co jsem kdy viděla a tohle chování mi k ní vůbec nesedělo.

Klekla jsem si před ní abych byla v úrovni jejich očí.

„Aido, neudělali ti nic ošklivého?"
Zbloudilá slza ji stekla po tváři a souhlasně kývla.