Uzavřená města

65

Zmateně jsem rozhazovala rukama a snažila se uvolnit pevná pouta. Ruce i nohy jsem měla přivázané a nemohla se hýbat. Probudil mě můj vlastní křik snažila se vymotat z přikrývky do níž jsem se v průběhu noci zamotala.

Vůbec netuším jak dlouho jsem spala, ale podle toho, že jsem se opravdu po dlouhý době relativně dobře vyspala, tak asi dost dlouho kdyby to nezkazila další noční můra.
Protáhla jsem si záda a žaludek si rychle ozval, můj včerejší kulinářský zázrak stačil sotva na zaplácnutí žaludku na jeden večer.

Sakra, John.

Uvědomila jsem si, že nejedl.

Vyskočila jsem z postele div jsem nezakopla o polštář, musel v noci spadnout na podlahu.
Chlad z klimatizace mi navodil husí kůži po celém těle. Nebylo tu chladno, byla tu přímo nesnesitelná zima.
Musím se podívat, jak se ovládá klimatizace protože jinak reálně hrozí, že nám tu začnou padat sněhové vločky ze stropu.

Z batohu jsem vytáhla šaty, které byly stále vlhké z toho vrstvení a k moji nechuti je provázel pach zatuchliny. Stejně jako zbytek oděvu, který jsem rychle nacpala do batohu. Mrzutě jsem vytáhla všechno oblečení a hodila ho do koupelny na zem na jednu velkou hromadu.

Huňatá látka županu nádherně hřála. I přes to, že jsem z něj vyklepala několika letou vrstvu prachu to byla nejčistější část oblečení, které jsem měla k dispozici a také nejteplejší.

Určitě tu musí být někde pračka. Pravděpodobně v ty šílený místnosti.

Než jsem stihla uvážit zdali bude horší být do konce života hluchá nebo prát všechno v ruce jsem se rozhodla, že sluch raději oželím.
John ležel na posteli a peřinu měl nedbale stolovánou u nohou. Řasy mu neklidně kmitaly, ale jinak vypadal naprosto klidně.
Posadila jsem se na kraj postele a chvíli se na něj jen dívala. V obličeji byl méně bledý než včera, ale i tak to nebylo nic proč jásat. Dlaň jsem mu položila na čelo a k mému překvapení byl úplně studený. Taktéž i tváře měl ledové.
Skrze obvazy mírně prosakovala krev.

Z lékárničky ve skříni jsem vzala rukavice a hojící mast.

Do prdele, přeci mi tady nemůže umřít.

Blesklo mi v hlavě.
S největší opatrností jsem odlepila krycí náplast a snažila se jemně sundat obvaz, který se usychající krví přilepil do rány. Nešlo to, jakmile jsem stáhla kousek obvazu strhla jsem i strup co se tvořil a krev začala znovu téct.
Z mojí koupelny jsem vzala čistý ručník a cíp ručníku namočila v čisté vodě.
S namočeným ručníkem jsem se snažila rozpustit zaschlou krev po krajích obvazu. Opravdu šel sundávat o poznání lépe, ale ani tak to nebyl žádný zázrak.
Rána pod ním nebyla moc vzhledná. Zůstala otevřená a zarudlá. Ručníkem jsem otřela zbytky zaschlé krve a snažila jsem se být co nejpatrnější. V rukavicích jsem neměla tolik citu, ale bála jsem se abych mu nezanesla nějaký bacil.
Prst jsem ponořila do nevábně vonící masti a opatrně ji nanasela na kraje rány.
Silné sevření kolem zápěstí mě vylekalo.

John mě upřeně pozoroval. Tvář měl zkřivenou bolestí, ale nic neřekl. Vykroutila jsem se mu ze sevření a pokračovala v mazání, jen jemněji. Byl celý napjatý a jakmile jsem se dotkla kůže trhnul s sebou.

„Nehýbej se."
Zavrčela jsem.

„Bolí to."
Odpověděl ochraptělým hlasem.

„Ty také cítíš bolest jako obyčejní lidé, to je mi novinka."
Zkusila jsem odlehčit situaci, která nám nebyla příjemná ani jednomu a od té doby bylo naprosté ticho. Vyčistila jsem mu obě rány a zalepila, přikryla ho peřinou až po bradu. Jakmile jsem začala balit lékárničku zašeptal moje jméno.