Uzavřená města

Část 8

Sedla jsem si na postel a v hlavě si přehrávala celou cestu domem. Jinou trasu útěku než tuto jsem nenašla. Po mém pokusu určitě posílily ochranky.

Sluneční paprsky za oknem sílily a vypadalo to na krásný slunečný den.
Klíč zarachotil v zámku a dveře se rozrazily dokořán.
První jsem viděla tác plný koláčů, koblih, lívanců a palačinek, který nesl Samey a za ním do místnosti vešla starší žena vrásky ji lemovaly obličej a šedé vlasy neposlušně vykukovaly zpoza šátku. Byla ta první žena co jsem tu viděla.

„Diky Berto, tác můžeš položit támhle" a ukázál prstem na menší stolek u zdi.
S jemným úklonem hlavy Berta odešla z místnosti. Samozřejmě za ní hned nazapomněl zamknout.

„Netušil jsem co máš ráda, tak jsem požádal Bertu o to co mám rád já."
Hladově jsem se podívala na tácy s jídlem a v břiše mi bolestně zakručelo. Přiložila jsem si koblihu k ústům. Než jsem si kousla uvědomila, jsem si, že poslední jídlo bylo před tou injekci, po které mě To čekalo.
Koblihu jsem s nesouhlasným zakručením žaludku položila zpět na talíř. Podíval se na mě nechápajicím pohledem.
„Můžeš to jíst, taky to jídlo jim" S chutí si kousl do koblihy a cukr se rozletěl kolem jeho úst.

„Já nemám hlad, díky." Bylo mi jasný, že v tom něco je a přesně ví, který jídlo je kontaminovány a který neni.
Nebo se musím najíst, abych zvládla další injekci a znásilňování a mé tělo to ustálo.

„Malie, když jsme sami mluv se mnou normálně, bez hádanek a upřímně."
Položil koblihu a díval se mi do očí.

„Když jsme tě přivezlibyla si podvyživená a teď si ještě víc. Máš vůbec menstruaci?"

Tahle otázka byla jako kdyby bodl do vosího hnízda.
„Co tě to zajímá ? Aby ses do mě mohl dělat každej večer a za chvíli jsem odnosila tvoje dítě ? Nikdy, nikdy raději bych potratila než mít tvoje dítě ve svém lůně." Křičela jsem na něj.
Krev se mi vařila v celém těle a on jen zíral.

„Kdybys na mě takhle mluvila před lidma, tak mají právo si s tebou dělat co chtějí, protože si urazila jejich pana." řekl chladně.
„Studoval jsem medicínu. Podle váhy bys neměla mít menstruaci. Pro jistotu jsem se do tebe při tom neudělal. A kdyby něco uteklo, doufal jsem, že z toho nic nebude, chápeš ? Ano, naplnit manželství musíme, ale taky netoužím po dětech s tebou, tomu věř."

Mrknul na mě. „A teď si dej tu koblihu nebo ti bude brzo zle."

Nesnědla jsem jediný sousto. A zbytek snídaně se nesl v tichosti.
Když odcházel odvážila jsem se zeptat:
„Mohu jít na zahradu ? Slibuju, že neuteču." Čekala jsem, že to hned zamítne nebo se mi vysměje místo toho se na mě smutně podíval.
„Můžeme tam jen spolu ale ještě se neumíš tak dobře chovat." S těmito slovy odešel z pokoje..
Zbytek dne jsem nedělala vůbec nic. V koupelně jsem si zkoušela upravit vlasy aby alespoň trošku držely tvar ale marně. Gumičku mi sebrali asi abych se na ni neudusila nebo nevím. Vlasy mám až po zadek a bohužel tu není ani hřeben.
Za celý den nikdo nepřišel, ani mi nedonesli žádné jídlo.
Před tím, než jsem šla spát jsem židlí zapřela kliku, aby neměli ke mě neměli tak snadnou cestu.

V noci mě probudí velká rána, někdo otevřel dveře a židle spadla za velkého rachotu na zem.
„Doprdele Malio, co si tady dělala za bordel?" Odkopl židli dál ode dveří.
Leknutím vyskočím z postele.
Jeho naštvanost v očích mě téměř propaluje.
Tahle situace mě neskutečně rozesměje, podívá se na mě výstražným pohledem, ale po pár vteřinách se směje se mnou.

Dojdu k němu a sehnu se pro židli. Když se zvedám zatočí se mi hlava a ztrácím pevnou půdu pod nohami.
Než stihnu dopadnout na tvrdou zem zachytí mě dvě silné paže a pomůžou mi postavit se zpět na nohy.

„Jsi v pořádku ?"
„Jo, jen se mi zatočila hlava." Chci se rozejít zpět k posteli, ale nohy mě opět zradí. Chytí mě za paži přitáhne si mě blíž k sobě. Rychlým pohybem mě vezme do náruče a nese směrem k posteli.

„Nebo to je taky tím, jak si hubená a vůbec nejíš." Naštvaně zkroutí obočí.
Jemně mě položí na postel.

„Zůstaň tady jak si." Ukáže na mě prstem „ani se nepohni." Spěšně odchazí z pokoje, ale nezamkne. Mám šanci.

Zvedám se z postele, ale po prvním kroku se mi kolena podlomí a padám k zemi.
Může to být větší ironie ?
Z veškerého vyčerpání mi samovolně začnou téct slzy po tvářích.
Vzdávám to, vzdávám všechno. Odtud se nikdy nedostanu. Ne než jeho pomocí.

„Co si dělala ?" Stojí ve dveřích s talířem a jeho smutný pohled směřuje na mě.

„Chceš mě politovat?" Vykoktám slova mezi vzlyky.
„Do prdele, myslíš si, že mě to baví ? Raději bych se s tebou potkal někde jinde, za jiných okolností. Na první rande ti donesl růži, bral tě na procházky, po nocích ti recitoval básně." Začnu vzlykat ještě víc.

„Proto tě nelituju, lituju nás oba. Věř tomu, že moc chlapů, jako já se k ženám nechová."

Moc dobře jsem si to uvědomovala, že jsem dopadla v rámci možností dobře.
Klekne si vedle mě na kolena a pomůže mi zvedat se. Nesnážím se mu vytrhnout.

„Tak pojď." Pomůže mi na postel a přinese talířek.

„Vzal jsem ti to nejlepší co bylo v kuchyni." Na talíři přede mnou leží bonbóny v pestrobarevných obalech, různé oplatky a dobroty, které jsem nikdy neviděla.

Za šustění obalu rozbalí první bonbon a vloží si ho do úst.
„To jen abys věděla, že jsou nezávadný. A možná mi taky fakt chutnají."
Smích na sebe nenechá dlouho čekat.
Snědli jsme všechno co donesl.

„Měl si pravdu je mi teď líp." Mírným úsměvem naznačím spokojenost
„To je dobře zítra mám pro tebe překvapení."
Veškerá má radost vyprchá a nahradí ji strach co se zítra bude dít.
„Nesnáším překvapení." Dodám sklesle.
„Tak já ti to prozradím, vezmu tě ven. Projdeme se po okolí. Ale má to podmínku nesmíš ničemu oponovat co řeknu. Pokud někdo přijde budeš ticho ať se děje cokoliv nemluv, ano? A ještě to nejpodstatnější - NEUTÍKEJ."
S neskrývanou radosti ho obejmu kolem krku. Úplně ztuhne, ale obejme mě zpět.
Dnešní noc jsem spala lépe. Nad ránem mě probudil zvuk z koupelny a prázdná postel vedle mě.
Dojdu ke dveřím a zaťukám na ně.
„Teď není vhodná chvíle Malio, jdi spát."
Chytnu za kliku a otevřu, sedí bez trička skloněný nad mísou. Zvrací.
„Odejdi jsem řekl."
Tělo se mu celé napíná a pot teče po zádech.
Mohla bych využít situace a utéct. Neudělám to, pohled na něj je hroznej.
„Neměl si jist tolik bonbónů." Řeknu a snažím se prolomit trapnou situaci.
„To nejsou bonbóy. To je karma za to co se stalo" A znovu zvrací.
Pod tekoucí vodou namočím ručník a začnu mu  s ním otírat zpocená záda.
Při mém doteku sebou cukne. Jeho pokožka je nepřirozeně horká.

„To bude jediný co nás spojuje cítím se úplně stejně. Jako kdyby si mi násilím vytrhl z těla něco co tam patří."

Povzdechne si a začne znovu zvracet.
„Kdybych to neudělal já udělal to bratr. Tomu jsem chtěl zabránit, ale nevěděl jsem, že mě to dostane až sem.
Dneska když zastřelil chlapa za to, že se mu nedíval do očí, byl jsem rád, že to nebyl on." Rukama si otře zpocené čelo a dál se sklání nad mísou. Tmavé vlasy mu padají do obličeje a lepí se na zpocené čelo.
Super, veškerý moje na útěk se rozplývají.
„To tvý chování ale neomlouvá, uvědomuješ si to ?" Potichu dodám a začnu mu otírat i čelo.
Oči má podlité krvi z nedostatku spánku a tmavé kruhy pod očima splývají s jeho hnědýma očima.
„Žádnej vděk jsem ani nečekal. Jdi si lehnout." Jeho tón je drsnější než předtím.
Poslechla jsem a zachumlala se do peřin. Užívala jsem si, že mám celou postel jen pro sebe.

___________________________________________Ahoj,
vyhovují vám více kapitoly, které vycházejí pravidelně, nebo je vám to jedno ?:)