Uzavřená města

46

„Hosté jsou tu."
Zabručel děda ironicky a holí a uhodil od lýtka Holana, který sledoval dění na schodech. Místo toho aby věnoval hostům náležitou pozornost.
Holan bolestivě syknul a pohled upřel na zastavující vůz.

Po srdceryvným přivítání to působilo, že jsme se neviděli několik let, přitom nás od posledního setkání dělilo sotva pár desítek hodin.
Byla to prostě jen komedie.
„Kde máš ženu, těšil jsem se na ni."
Obrátil svou pozornost na mě Colin a potřásl mi rukou.
Konečně se mi povedlo zapamatovat si jeho jméno.
Než jsem stihl promluvit předběhl mě děda.
„Je s dcerou ještě nahoře."
„Já nevěděl, že máš dceru."
Řekl překvapeně Colin a na sobě jsem cítil Noly pohled.
„Ale, je adoptovaná. Jeden náš blízký přítel zemřel a víš jak mají moji kluci velká srdce." 
Vyprávěl děda, zatímco hosty vedl přes okázalou halu, upozorňoval je na důležité obrazy a starožitných nábytek a vyprávěl smyšlené příběhy o tom kde je sehnal. Po půl hodině nezáživného vyprávění jsme přišli do ještě honosnější jídelny. Stůl byl prostřený bílým ubrusem na nímž vynikaly rudé ubrousky poskládané do tvaru labutě, byl to neskutečný kýč.

Než jsem se stihl rozejít do ložnice pro holky děda mě nenápadně uzemnil svou holí do lýtka.
„Posaďte se všichni, děvčata přivede John."
Usmál se na mě, jako by to bylo naprosto normální, ale já v jeho pohledu viděl jen prohnanost.

Tohle nemůže dopadnout dobře.

V hlavě se mi honily všemožné scénáře jak tahle večeře může dopadnout. K moji smůle, nikdy nedopadly dobře.
Děda seděl v čele stolu, na druhém konci usedl Colin a po jeho pravici se posadila Nola.vKonečně jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Vlasy v barvě medu měla sepnuté několika pompézními sponami. Žluté šaty jež ji klouzaly z ramen, byly jako kdyby se pro ně narodila. Naprosto dokonale obepínaly její křivky. Výstřih odhaloval jen třetinu perfektních ňader.

Byla jako zjevení, jako ta nejjemnější víla v tomhle odporným světě. Byla ztělesnění nevinnosti a revolty v jednom. Nemohl jsem od ní odtrhnout pohled.

Z myšlenek mě vytáhnul dětský hlas.
„Ahoj, dědečku."
Řekla Aida s úsměvem a nervózně se přivinula k boku Malii. Všichni se otočili jejich směrem, až na Nolu. Ta mě pozorovala, celou dobu jsem na sobě cítil její pohled. Moje holky staly obě dvě mezi dveřmi a za nimi nervózně postával John.
„Dobrý večer."
Rozhodný tón Malii byl to co jsem potřeboval, abych se probral.
Rychle jsem se postavil a odtáhl židli vedle mě.
„Děkuji."
Posadila se vedle mě a Aidu si vytáhla na klín.
Obě na sobě měly stejné šaty v barvě rubínu a vlasy natočené do perfektních loken. Obě dvě byly naprosto úchvatné i přes to jsem na ni viděl, jak je nervózní a nebylo se čemu divit.  Poklepávala nohou a snažila se věnovat Aidě aby se nemusela zapojovat do konverzace u stolu.
„To je nádherné. V téhle době vidět rodinu jako za starých časů."
Colin se rozplýval nad holkama a já jen kývl hlavou a modlil se, ať nás z další konverzace vynechá, hlavně tedy Aidu, nevěděl jsem jak dlouho jí vydrží bavit hrát tuhle "hru".
„Máš ráda čokoládu, děvče?"
„Aido, pan ...."
„Colin slečno, říkejte mi Coline."
Malia se usmála.
„Dobrý den Coline, tahle malá slečna se jmenuje Aida."
„Ahoooj."
Odvětil stydlivě Aida.
„Pojď ke mě, popovídáme si."
„Utíkej."
Pobídla ji Malia s úsměvem a pomohla ji na zem.
Kdybych je neznal a nevěděl, co je tohle za šarádu věřil bych jim. Věřil bych úplně všemu co vidím, a to mě děsilo.
Malia si upravila šaty a nalila si z karafy vodu do skleničky.
Roztřesenými rty usrkla vodu ze skleničky.
Jakmile skleničku odložila propletl jsem si s ní prsty pod stolem.
Měla strach.

Aida se aktivně bavila s Colinem a horlivě u toho gestikulovala rukama, Colin ji s opravdovým zájmem sledoval a poslouchal.
Atmosféra u zbytku stolu byla dusivá. Všichni jsme v tichosti sledovali Aidu.
Děda si odkašlal a prolomil ticho.
„Noly stále jste tak nadaná na jazyky?"
Noly si otřela ústa do ubrousku.
„Neřekla bych, že nadaná, ale ano.  Aktuální mluvím plynně 6 jazyky a další dva se doučuji."
„Jste opravdu inteligentní, to se musí nechat."
Holan se jen blbě usmíval.
Stejně jako děda nesnášel ženy, nerespektoval je a byly pro něj jen nádoba na ukojení jeho potřeb a odchovaní dědice. Prakticky takový inkubátor.
Natož inteligence, podporoval nižší vzdělání žen, které už takhle bylo mizivé.
Pouze ženy, které byly plánované dát vyšším hodnostářům a generálům nebo si je zaplatili bohatí měly jistou formu vzdělání zajištěnou. Samozřejmě dle žádosti budoucího manžela.
Byli i takoví muži, kteří vedle sebe chtěli pouze vysoce inteligentní ženy, imponovalo jim to ale těch bylo jen mizivé procento.
„A co vy Malio, znáte nějaké jazyky?"
Její pohled přistál na Malie a ta mi stiskla křečovitě ruku.
„Malia se aktuálně věnuje dceři, tudíž nemá tolik času na sebevzdělávání."
Zachránil ji před otázkou děda.
Noly kmitala pohledem mezi mnou a ji.
Malia se znovu napila tentokrát se třásla ještě více.
„Jste v pořádku?"
Sledovala ji Noly ustaraným pohledem.
„Jen mě bolí hlava, děkuji za optání."
Usmála se Malia a bylo mi jasný, že je za tím něco jiného. Už předtím nevypadala zdravě a teď byla bělejší než stěna jídelny.
„Jděte si odpočinout na nás neberte ohled."
Řekl s úsměvem Colin.
Malia se na mě vyděšeně podívala. Byla naprosto zmatená, ale musel jsem uznat, že opravdu nevypadá dobře.

Konečně jsem si uvědomil co se se mnou děje. Už nejsem dítě, mám zodpovědnost za tyhle dvě holky.
„Omluvte nás, doprovodím ženu a dceru do pokoje."
Aniž bych se na někoho z osazenstva podíval postavil jsem se a odtáhl Malie židli, aby se mohla pohodlně postavit.
„Já ještě nechci."
Protestovala Aida, zatímco se královsky bavila s Colinem.
„Pokud vám to nebude vadit, osobně ji k vám doprovodím, až bude chtít."
Postavil se Colin a v očích mu hrála upřímná radost. Aidu si během té chvíle oblíbil a ona to moc dobře poznala a hned si ho omotala kolem prstu neviditelným provázkem.
„Nechci aby vás obtěžovala."
Vložila se do řeči Malia. Čelo měla orosené potem a mírně se chvěla.
Sakra, musíme co nejdřív vypadnout.

„Nemusíte mít strach, děti jsou radost."
Colin posadil Aidu na svou židli a přišel se rozloučit s Maliou. Místo standardního podání ruky ji srdečně objal a na každou tvář ji políbil.
„Rád jsem vás poznal."
„Potěšení je na mé straně, Coline."
Jakmile se za námi zavřeli dveře Malia se opřela zády o ledovou zeď a z hluboka se nadechla.
„Je ti špatně?"
Souhlasně kývla a rozešla se dál.
„Točí se mi hla."
Než jsem stihl zachytit její slova už ležela bezvládně na podlaze.

Sakra.

Zkontroloval jsem jestli dýchá. Naštěstí dýchala i vnímala okolí.
Bez ptaní jsem ji vzal do náruče a odnesl jí do pokoje.
Musí víc jíst, je jen kost a kůže.
Ona vždycky plná energie a elánu byla jako tělo bez duše, jako kdyby v ní něco umřelo a já nevěděl jak to napravit.
„Máš teplotu."
Položil jsem ji do postele a začal svlékat šaty.
„Sakra, proč to má tolik vrstev."
Zaklel jsem když jsem ji odvazoval spodničku.
„Berta, říkala, že se tak nosí."
Zamumlala jemným hlasem.
„Taky ti moc slušely."
Konečně se mi povedlo rozvázat korzet a šaty jsem ji přetáhl přes hlavu.
Mírný náznak úsměvu na jejich rtech mi dodal tolik potřebnou energii k tomu to tady přežít.
Když jsem ji vymotal z šatů, byl to snad největší úspěch roku, k mému překvapení neměla ani podprsenku.
Ležela na posteli jen v kalhotkách, skoro průsvitná pokožka se ztrácela na šedém prostěradle. Přikryl jsem ji peřinou, ale hned ji odkopala.
„Půjdu se první osprchovat."
Zapřela se lokty o matraci a snažila se zvednout.
„Sotva stojíš, půjdeš spát."
Řekl jsem mrzutě.
„Jsem úplně propocená."
„Bože můj."
Vztekle jsem ji vzal do náruče, leknutím vypískla a začala s sebou mrskat jako ryba na suchu.
„Nehýbej se, neudržím tě."
„Co to děláš?"
S velkou námahou jsem otevřel dveře do koupelny a posadil ji škodolibě do vany.
„To studí."
Vrčela na mě a už se chtěla zvedat.
Zapnul jsem vodu a vana se začala rychle plnit horkou vodou.
Nalil jsem tam pár kapek pěny s vůní eukalyptu.
„Už je mi mnohem líp."
Usmála se na mě a opravdu vypadala lépe. Tváře měla růžové z horké vody.
„Co mě tak pozoruješ?"
Hravě na mě cákla vodu.
„Mailo, za to mokrý sako by tě děda oběsil."
Ručník jsem sušil skvrnu.
Sundal jsem si sako a pověsil ho na věšák.
Dlouhé rukávy košile jsem si vytáhl až po lokty.
„Mall, co se děje?"
Po úsměvu nebyly ani památky, opět tu byl ten smutně zastřený pohled.
Přešel jsem k ní a klekl si vedle vany. Pohladil ji po vlasech a teprve se na mě podívala.
„Zemřel kvůli mě."
Slzy se jí začala kutálet po tvářích.
„Nemůžeš za to."
Otřela si slzy a opřela se zády vanu.
Jemně jsem ji začal mnout ztuhlá ramena dokud její napětí nepolevilo.
„Děkuji."
Špitla tiše.