Uzavřená města

73

Věděl jsem, že je to přesně toto místo, ale už po druhé jsem ho cíleně minul a jel dál.
Jak se jí mám sakra podívat do očí, když jsem jí zničil stejně jako teď Noly mě?

Nevím ani co jí říct, nevím zdali budou stále na živu. Připadám si jako školák před první zkouškou.

„Tady to je."
Vykřikla Aida už po 3. když jsme míjeli jedno a to samé místo.

„Asi máš pravdu."
Zastavil jsem zbytečně daleko od dveří do bunkru. Obdivoval jsem Aidu a její paměť. Když se rozběhla přímo na místo kde se několik centimetrů pod nánosem písku nacházely dveře do bunkru.

„Už jsme tady."
Klekla si do písku a rukama hrabala co to šlo. Tohle byla ta pravá radost, kterou jsem ji odpíral. Slíbil jsem jejímu otci, že se o ní postarám a místo toho a ní hraju jako s šachovou figurkou.

„Aido, neslyší tě."

„Jakto?"
Oči se jí zalily slzami a nechápavě kmitala pohledem mezi mnou a Noly.

„Ty dveře jsou silný. Pomůžu ti."
Rozešel jsem se k ní a lopatu cíleně nechal v kufru auta. Raději budu hrabat ručně abych ten okamžik oddálil o několik dalších minut.

O několik metrů níže.

„Johne???"

„Sakra Johne, můžeš sem?"
Zavrčela jsem a dál balancovala na židli, kterou jsem si dala na desku stolu.

„Co tam děláš?"

„Prádlo tady neveším."
Zavrčela jsem a sledovala jeho líný krok blížící se ke mě.

„Očividně."
Odvětil pobaveně.

„Podržíš mi tu židli prosím?"
Žadonila jsem. Výšky jsem nikdy neměla v lásce, ale rozviklaná židle na stole v podobný kondici opravdu nebyl dobrý nápad.

„Co z toho budu mít?"
Šibalsky úšklebek se mu usadil na rtech. Bylo vidět, že ho baví sledovat mě když strachy sotva dýchám.

„Třeba to, že budu živá?"
Ironickou poznámkou jsem si moc nepomohla.

Za poslední týden jsme se s Johnem naučili perfektně vycházet. Občasná letmá pusa na rty nebo na tvář, je zatím maximum co zvládnu. Měla jsem pocit, že nedokážu mít nikoho už nikdy ráda. Láska lidi oslabuje víc než si dokážou připustit, ale tenhle arogantní blbec mě dokázal dostat do kolen jen úsměvem.
Bylo vidět, že pomalé kroky, které podnikáme ho téměř ubíjí, mohl by si se mnou dělat cokoliv kdyby chtěl. Nemusel by čekat na souhlas, ale on čekal. Choval se ke mě jako k sobě rovné, ač byl někdy nesnesitelně přechytračený.

„Proč si mi neřekla, tu žárovku bych vyměnil."
Mrzutě jsem vydechla a podívala se mu přímo do očí.

„Říkala jsem ti to tři-krát."

„Mohla si to zkusit po čtvrté."
Protočila jsem panenky. Konečně chytil nohy židle abych mohla pohodlně slézt na stůl.

„Jak tě napadlo postavit takovou hradbu?"
Pobaveně si mě prohlížel a já začínala cítit ten známý pocit nervozity. Dál jsem stála na desce stolu a jediný výlez mi zatarasil John svým tělem. Přelézat jednotlivé židle se mi nechtělo.

„Jak jinak si tam chtěl dosáhnout?"

„V technicky místnosti jsou štafle."
Odvětil suše a snažil se zadržet úsměv, který se dral ven.

„To by nebyla taková sranda."
Ucítila jsem teplý dotek na stehně a jemné pohlazení až k zadku.
Johnovi rychle ruce se mi protočily kolem boků a vyzvedl mě do náruče.

„Sranda by to byla, kdybych ti nemusel dělat záchranáře."
Stále jsem nedokázala pochopit jeho světlé chvilky kdy je všechno v pořádku a směje se se mnou versus hodiny kdy je zavřený sám v pokoji a tváři se jako boží umučení. I přes to jsem byla neskutečně ráda za tyhle chvíle opravdového úsměvu.

„Tak by ses musel přeorientovat na doktora."
Provokativně jsem vyplázla jazyk a užívala si teplo jeho těla.

„Doktora ti rád předvedu."
Rozešel se se mnou v náručí do mého pokoje.
Hraně jsem kopala nohama, že nechci, ale reálně jsem si tyhle momenty naprostého bláznovství užívala. Vlastně jsem už nechtěla aby nás nikdo našel, tvořili jsme si sami svůj vlastní ekosystém, který ať bude jakýkoli bude lepší než všechno co děje nad našima hlavama.

John mě hodil na postel a lehnul si vedle mě.

„Tak slečno teď vám zkontrolujeme lehtavé body."

Vyprskla jsem smíchy.

„Lehtavé body, co to má být?"
Sotva jsem propadala dech, ale John se zatvářil jako největší morous a imaginárně si něco zapsal do imaginárního sešitu.

„Tak vidím, že centrum smíchu funguje víc než je potřeba."
Teatrálně si setřel popraskaný obličej a začal mě šimral na žebrech, občas zajížděl až k prsům.

„Stop."
V zajetí smíchu jsem neměla vůbec žádnou sílu a jen se svíjela pod jeho dobře mířenými doteky.

„Řekni vzdávám se a možná si to rozmyslím."
Nechal mě na pár vteřin popadnout dech. V jeho očích žhnuly rebelské plamínky a znovu se pustil do mého mučení.

„Dobře, dobře."

„Musíš říct vzdávám se."

„Vzdávám se."
Poraženecky jsem si ho pohlédla. Vítězné se usmíval, ale já to tak nehodlala nechat.

John s sebou trhnul a podíval se ke dveřím.

„Co se...?"
Dlaň přes ústa mi nedovolovala pokračovat.

„Zůstaň tu!"
Zašeptal mi a během pár vteřin zmizel z pokoje a ještě rychleji se vrátil zpět se zbraní v ruce.

Pak jsem to uslyšela také, tupé, skřípavé zvuky přicházející z povrchu.

„Co to je?"
Zašeptala jsem ač jsem věděla, že mě nemohou slyšet.

„Vezmi si mikinu a pojď."
John si vzal peřinu a v kuchyni rychle napustil hrnec plný vody. Sledovala jsem jeho počínání a netušila co se děje.

„Neboj, trvá minimálně 3 minuty než se jim to povede."
Odvětil tiše s naprosto klidným hlasem.

„Odnes tu peřinu až do zadu do technicky místnosti a zůstaň tam."
Hodil po mě pokrývku a sáček se sušeným masem, který z rána zůstal na lince.

„J-já nechci."
Teprve teď jsem si začínala uvědomovat váhu situace. Nohy jsem měla jako přimrzlé a nebyla schopna se pohnout.
John vzal hrnec s vodou a šel za mnou.

„Kdo to je?"
Špitla jsem a hlas se mi třásl. Nechci se vrátit do toho šíleného světa.

„To nevím."
Odvětil John.

„Sedni si až do zadu za ty velké jednotky na tu deku."

Poslechla jsem a posadila se kam řekl.
Hrnec s vodou položil pod stůl.  Zamkl dveře a klíč schoval do kapsy kalhot.

„To je na pití."
Vysvětlil mi když jsem ho nechápavě pozorovala.

Zvuk z povrchu přehlušil hluk vzduchotechniky.
Místnost se ponořila do tmy, ale vzduchotechnika stále hlasitě hučela, pravděpodobně se napájení jen přešlo na agregát.

John mě objal jednou rukou kolem ramen a v druhé svíral zbraň.

„Prosím, když to bude špatný zastřel mě, nechci zpátky."
Zašeptala jsem mu do ucha a doufala, že slyšel každý moje slovo.