Banned fruit

Pan učitel Styles

Do třídy vešel vysoký muž s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy. Tohle nemůže být učitel. Určitě je to nějaký "fuck boy", který si chce dodělat střední. Přešel ke katedře a já se nestačila čím dál víc tomu všemu divit. Všichni vstali na pozdrav příchodu učitele. On se zadíval na třídu, snažila jsem se na něj nedívat, a tak jsem pohled stáhla na lavici. Třídou vládlo ticho, když si odkašlal, což mě přinutilo se na něj podívat. Díval se přímo na mě. Měla jsem z něj strach, ale na druhou stranu mě nějakým způsobem učaroval. Nechápu, že je učitel.
„Děkuji, že jsme všichni navázali oční kontakt," říkal s pohledem na mě, „mé jméno je Harry Styles a jsem váš nový třídní učitel, budu vás učit literaturu, zeměpis a dokonce i tělocvik." Ty jeho zelené oči elektrizovaly mou kůži. Propalovaly mě skrz a já od nich nemohla odtrhnout oči. To si snad dělá dočista prdel. LITERATURU, ZEMĚPIS A TĚLOCVIK?! Prosím to ne, to je moje noční můra. Moje nejoblíbenější předměty a jeden předmět, který nenávidím, tělocvik.
Celá třída se posadila, což mi zachránilo krk. Sedla jsem si tak, abych na něj absolutně neviděla a jen poslouchala jeho chraplavý hlas. Připadalo mi, jako bych slyšela ta podlamující kolena a slintání všech mých spolužaček z našeho nového třídního.
„Tak," začal mluvit a mnou projela husí kůže, „jelikož já sám nemám rád představování tím stylem, že po řadě si stoupnete a řeknete něco o sobě, budu číst vaše jména a vy si jen budete stoupat a můžete něco o sobě říct. Pokud nechcete nic říkat, nemusíte...jen si stoupněte."
Nechci nic říkat a ani si stoupat. Mám z něj husí kůži asi i na zadku. Nechci slyšet, když ho někdo naštve a začne řvát. Uvědomila jsem si, že když nevstanu, možná se tohle stane.
„Chloe...Wilde?" přečetl mé jméno a já vystřelila ze židle. Nebudu riskovat, aby tenhle muž s chraplákem na mě řval.
„Ano, to-to jsem já," začala jsem koktavě, na chvíli jsem se zastavila a když mě učitel pobídl, abych pokračovala, nabrala jsem odvahu mluvit dál, „mám ráda literaturu, romány, oblečení, umění a čerstvě vyprané peřiny." Dokončila jsem svůj proslov a pan Styles se na mě jemně usmál a řekl:„Děkuju Chloe."

Posadila jsem se zpátky na židli a byla ohromena nad mým výkonem. Přinutila jsem ho se usmát a ne řvát. Pokrok Chloe, třeba nejsi až tak velký introvert. Až teď jsem byla schopná ho pozorovat a vnímat. Už mi nenahání takový strach. Taky až teď jsem si všimla co má na sobě. Košili a na ní růžové sako, které si právě sundal, díky čemuž jsou nyní vidět tetování a černé skinny džíny. Tmavohnědé kudrnaté vlasy má dlouhé po ramena a co chvíli si je prohrábne rukou.
Říkal něco o učivu a stylu výuky, jak to u něj chodí. Párkrát jsem mu kývla, že mu rozumím a jemu se zvedl koutek úst.
Hodina plynula, až zazvonilo. Další hodinu máme matiku, akorát v jiné učebně než naše třída. Sbalila jsem si věci a jako poslední vycházela ze třídy.
„Chloe?" ozval se za mnou Styles. Otočila jsem se trochu s překvapením, ale snažila se to zamaskovat, proto jsem se na něj usmála a řekla:„Ano pane učiteli?"
„Víš já jen...potřeboval bych někoho jako předsedu třídy, co mi bude říkat, kdo chybí a tak různě a napadlo mě, že bys to mohla být ty."
„Ehm..jo jo jasně, určitě, budu ráda," vykoktala jsem ze sebe.
„A jinak jsem rád, že někdo ze třídy aspoň má rád literaturu, taky ji mám rád, jinak bych ji neučil. Jaký je tvůj nejoblíbenější román?"
„No ehm...upřímně mám ráda Colleen Hooverovou, nejradši mám knížku Bez naděje, ale nemám od ní ještě všechny...taky miluju Pýchu a předsudek."
Usmál se a dodal:„Přesně tohle jsem si myslel, že se ti líbí, sedí to k tobě."
„Proč myslíte?" zajímalo mě.
„No, jsi taková slušná, milá, něžná...," přistoupil blíž ke mně a já se na něj zahleděla, „ale přitom toužíš po něčem pikantnějším."
„Jak to můžete vědět?" zasmála jsem se ironicky a překvapeně.
„Intuice," řekl.
Otočila jsem se k odchodu, ale ve dveřích jsem se otočila, protože mě zajímalo, proč mě nazval něžnou. Jak to mohl zjistit?
„Proč si myslíte, že jsem něžná?"
„Já si to nemyslím, já to vím...stačí se na tebe jen podívat." Jeden koutek úst se mu opět zvedl a já se musela zadívat na jeho ďolíček.
„No, musím na další hodinu, taky bys měla jít...co teď máte...matiku ne?" Přikývla jsem.
„Jinak Chloe...zastav se příští přestávku u mě v kabinetě, musím se zeptat něco ohledně mé třídy, žáků a tak."
„Jo...dobře." Souhlasila jsem a vyšla konečně pryč na matiku.

Celou matiku jsem se nemohla soustředit na nic jiného než na něj. Byla jsem ráda, že jsme si tak sedli. Aspoň budu jeho oblíbená studentka. Jen jsem občas zapomínala v naší konverzaci na to, že je to můj učitel. Je tak mladý, má sotva 23, nepřipadám si jako jeho žačka. Je to tak divný.

Na konci matiky nám učitelka zadala rovnou nějaké domácí úkoly a pokyny, jaký si máme koupit sešit a pomůcky na příští hodiny. Nezapomněla taktéž už na test. Kráva. První den a už zadává test z opakování z prváku.

Ihned jak zazvonilo, vystřelila jsem ze třídy jako první a šla rovnou ke Stylesovi do kabinetu. Počkat, vyšla jsem tak brzy, to ještě v kabinetě nebude. Zašla jsem tedy ještě předtím na záchody, přepudrovala jsem si trochu nos, který se mi dneska leskl až moc a ještě si upravila drdol. Tentokrát už jsem opravdu šla k jeho kabinetu.

Jemně jsem zaťukala na dveře, za kterými se ozvalo jen tiché „Dále." Vešla jsem tedy dovnitř a uviděla ho u svého stolu pracovat na notebooku. Tyjo, má macbook, hustý. Tady většina učitelů ani neví, že existuje něco jako počítač.

Chvíli jsem jen nehybně stála u dveří a prohlížela si jeho kabinet. Měl tu pracovní stůl, skříň, police s kytkami a malé zelené křesílko.
„Dobrý den pane učiteli," pozdravila jsem ho konečně a on hned, jak mě slyšel, na mě převrátil zrak.
„Oh, Chloe...promiň, jen jsem byl do něčeho zabranej, musel jsem dodělat nějakou třídní knihu nebo co," omlouval se, proč mi nevěnoval pozornost.
„To je dobrý...vy máte třídnictví poprvé?" zajímalo mě.
„Co mě prozradilo?" zasmál se.
„Vlastně nic, jen že jste takový mladý, prvně, když jste vešel do třídy, myslela jsem si, že jste můj nový spolužák," zasmála jsem se taky.
„To ne, je mi 23," přiznal.
Hmm...tipovala jsem mu tolik.
„Vážně? Vám bych řekla i míň," řekla jsem ironicky vážně a on se začal smát. Miluju jeho úsměv. Ty jeho ďolíčky jsou extrémně roztomilé. Proboha jak to Chloe mluvíš o svém učiteli!
„Ty mi zase přijdeš taková vyspělejší od ostatních. Tobě je fakt sedmnáct?" optal se.
„Jo," přikývla jsem.
„Škoda," řekl. Jaká škoda? Co to jako znamená? Co tím myslel?
„Jaká škoda?" nechápala jsem pořád.
„Ale nic," odbyl to rychle.
„Takže, řekni mi, zasedací pořádek, pokud si ho pamatuješ a taky, kdo jak se učí a přistupuje ke škole. Celkem mě to zajímá."
Začala jsem mu kreslit, jak kdo u nás ve třídě sedí a taky jsem mu povídala o naší třídě. Jen usměvavě přikyvoval.