Banned fruit

Slohová práce

Byla jsem trochu nervózní ze Stylese, až mě uvidí, ale zároveň jsem byla natěšená na mou "show".
Dveře se otevřely a všichni mí spolužáci včetně mě vstali na přivítání učitele.
„Dobré ráno, posaď-," zaskočil se ve chvíli, kdy mne spatřil, „po-posaďte se," zakoktal. Bude to asi jednodušší, než jsem si myslela. Všichni jsme se posadili a on se hned otočil k tabuli a začal na ni něco psát.
„Na celou hodinu vám rozdám papíry a vyzkoušíme si napsat přípravu na slohovou práci, kterou budeme psát příští týden."
Pobídl jednu blondýnku v první lavici, aby rozdala papíry a ona se na něj uculila a začala rozdávat papíry.
„Ale pane učiteli, máme teď mít zeměpis," ozval se nějaký kluk z druhé lavice.
„Ano, ale rozhodl jsem se ty předměty prohodit, předposlední hodinu, kdy máme mít literaturu, už nebudete moci myslet, takže jsem to prohodil," vysvětlil.
Kluk ve druhé lavici (myslím, že se jmenuje nějak Niall nebo co) přikývl na souhlas a vytáhl si sešit na literaturu stejně jako celá třída.
„Téma jsem vám napsal na tabuli, můžete začít. Nezapomínejte, že opravdová slohová práce typu úvahy musí obsahovat úvod, stať a závěr. Nesmíte zapomenout samozřejmě na řečnickou otázku a čitelné odstavce...," vysvětloval a můj pohled se přemístil na tabuli, kde bylo napsané téma. Láska. To bylo téma. Co kdybych to napsala trochu o něm o Harrym. Stejně je to jen příprava. Bude si to maximálně číst on.
„Nuže...pusťte se do toho," zavelel a celá třída se pustila do psaní.
Zasedl za svůj stůl a naše oči se střetly. Svůj pohled jsem rychle přemístila na papír a tužku. Stále jsem však cítila jeho pohled na mně. A to přesněji na mém poprsí, protože díky tomu, jak jsem se ohýbala nad lavicí, můj výstřih byl ještě viditelnější. Což mi vlastně nevadilo. To měl taky výstřih v popisu práce.
Začala jsem psát jednoduchý úvod a rozhodla se svou slohovou práci nijak neprotahovat. Nemusí zabrat celý papír. Může klidně zabrat jen půlku, ale musí být dokonalá. To jsem vám asi ještě neříkala, ale jsem trochu perfekcionistka a mám ráda taky věci organizované. Možná proto jsem šprtka, ale to mi nevadí. Někdy to není na škodu.

Po každých mých napsaných tak dvou větách jsem se rozhlédla po třídě a pak i na pana učitele. Nikdy se mi však nestalo, že by se naše oči nestřetly. Pokaždé jsme se tak na tři sekundy dostali do jakéhosi transu a hleděli jen na sebe. Jako kdyby kromě toho druhého nikdo v téhle místnosti nebyl. Jen my dva. Ba jakoby dokonce nikdo na tomto světě neexistoval někdo jiný než my dva. Bylo to tak zvláštní, ale vždy, když naše oči uhnuly jinam, měla jsem v hlavě hned další nápady na následující věty. Připadala jsem si, jako kdyby mi ty věty snad diktoval. Nebo teda naše oči přesněji.

„Dobrá...odevzdávejte prosím, ať si některé stihneme ještě přečíst."

Hned, jak to dořekl, jsem si myslela, že se mi zastaví dech. Přečíst to před celou třídou? Ještě že jsem tam nepoužila jeho jméno. Nebo počkat. Dopr-

No teď se vrátit to lavice a jeho jméno zaškrtat by bylo moc nápadné a taky nemožné. Řada žáků se hrnula přede mnou i za mnou, aby odevzdala svou práci.
Jakmile všichni svou práci odevzdali,
Harry...teda pan učitel Stylesi si je listoval. Jakoby některý hledal. Snad nehledá ten můj.

„Chloe Wilde půjde přečíst svou práci."

Bože, za co mě trestáš. Poslušně jsem vstala a přešla k němu. Vzala jsem si od něj mou práci a předstoupila před třídu.

„Láska"

       „Co je to láska? Pro většinu lidí je to jakési pouto k nějaké osobě, pro kterou by takzvaně dali ruku do ohně. Pro mnoho lidí je to člověk, za kterého se oženili nebo vdali. Láska je podle většiny románů sladká, jemná a snadná. Lidé říkají, že láska je krásná věc. Před pár měsíci ne-li dny bych nejspíš řekla to samé. Nyní už asi úplně ne.
        Láska dokáže zlomit a doslova vás rozbít na milion kousků. Když vám někdo zlomí srdce, připadáte si jako porcelánový čajový šálek, který právě dopadl na tvrdou dlažbu. Rozbije se. A jak to vím? Protože se mi to stalo. Mé srdce si vybralo někoho, řekla bych až nemožného. Někoho, kdo je pro mě naprosto zakázán. Je jako zakázané ovoce. Ale čím víc si říkáte, že to nemůžete a nesmíte dělat, vaše srdce vás stále žene k té osobě. I přes všechny zábrany a zákazy.
          Láska je určitě krásná věc, ale neměli bychom se jí vždy podřídit. Měli bychom (i když je to někdy těžké) stále zůstat při zemi. Věřte mi totiž, že zakázané ovoce je opravdu těžké neochutnat. Škoda, že jsem ho nestihla ochutnat. Ty jahodové rty..."

Nevyslovila jsem poslední dvě slova a ani jsem to nemohla udělat. Byla to dvě slova jeho jména. Práci jsem mu položila zpátky na stůl a s potleskem třídy jsem se vrátila zpátky do lavice. On seděl stále na svém místě a nic neříkal. Trvalo mu asi patnáct vteřin než vstal a řekl:„No, krásná práce Chloe."

V hlavě jsem se poklepala hrdě na rameno a všimla si jeho zacukání rtu, když náhle zazvonilo. Rychle jsem si balila věci a chystala se jít převléct na tělocvik, když mě zastavil jeho hlas směřující na mě.
„Chloe..."
Rychle jsem se otočila na patě a spatřila jeho zelené smaragdy.
„Musím konstatovat, že tvá práce byla velmi...hezká."
„Děkuji, pane učiteli," poděkovala jsem mu a čekala, jestli z něj ještě něco vypadne.
Přistoupil blíž, až se jeho ústa objevovala až u mého ucha.
„Jen mi připadalo, jako bys zapomněla vyřknout dvě poslední slova," zašeptal, jelikož se ve třídě nacházelo ještě pár studentů.
Natáhla jsem se mírně na špičky, abych byla v úrovni jeho ucha a řekla:„Ta jsou pro Vás, pane učiteli," zdůraznila jsem oslovení a tentokrát už opravdu odešla ze třídy.