Banned fruit

Něco tady nehraje

Sahala jsem rychle po spínači lampičky a rozsvítila světlo. U křesla nikdo nebyl. A ani nikde jinde. Avšak závěs od okna se pohupoval. Vstala jsem z postele a šla zavřít otevřené okno, které včera rozhodně bylo zavřené. Tak takovouhle kocovinu jsem ještě neměla.

...

„Dobré ráno!" popřála mi ráno máma v kuchyni. Ani jsem jí neodpověděla a jen sáhla po křupinkách a mléku. Všechno jsem nasypala a nalila do misky a přesunula se do obýváku, kde byl Archie.
„Kde jste včera byli, když jsem došla domů?" zeptala jsem se zmateně.
„Přece v obýváku, zdravili jsme tě," odpověděla máma.
„COŽE?" vyhrkla jsem možná až moc nahlas.
Archie na mě vykulil oči a spustil svůj soudící výraz.
„Ty už nepij segra," řekl jen.
„Tvůj bratr má pravdu Chloe," přidala se máma.
„Ale...vy to nechápete, já šla domů a byla hrozná zima a na ulici nešly lampy a doma nikdo nebyl a...a vzbudila jsem se ve dvě ráno a v mém pokoji někdo byl. Někdo tam stál a bylo otevřené okno i když jsem ho zavírala!" říkala jsem rozrušeně.
„Chloe, byla jsem se na tebe podívat ve tři ráno a okno bylo zavřené."
„Protože jsem ho hned pak zavřela. Ten člověk zmizel hned, jak jsem rozsvítila lampičku."
„No, halucinace jsou u první kocoviny docela běžné," zasmál se Archie.
„Miláčku, běž si lehnout, ano?" nabídla mi máma a poslala mě do pokoje.
Lehla jsem si na postel a hleděla do stropu. Nemohla jsem usnout. Nejsem unavená. Nenapadlo mě nic lepšího, než zkusit zavolat mým kamarádkám. Nebyl to asi nejlepší nápad, protože jsem včera jim doslova trapně zalhala, ale jsou to pořád moje kamarádky. Vytočila jsem číslo Ashley, protože Penelope nebývá tak často na mobilu.

Odpovědi jsem se však nedočkala. Napsala jsem oběma esemesku, třeba na ni zareagují.
Lehla jsem si do křesla, vedle kterého dnes v noci někdo stál a rozhlížela se po pokoji. Po chvíli mi začalo tak bzučet v hlavě, že jsem se rychle zvedla, přehodila si přes triko mikinu s kapucí, obula si tenisky a šla ven.
„Mami, jdu se projít na vzduch," křikla jsem na mámu při odchodu. Máma se jen na mě usmála a mávla na rozloučenou rukou.

Vyběhla jsem od domu a vydala se do nedalekého lesíka. Bydlíme sice v Londýně, ale dost na okraji města. Proto nedaleko od domu máme les, kam jsem ráda chodila jako menší i s Archieem. Stavěli jsme domečky pro brouky. Jednou však při prozkoumávání jsme našli na jednom vzrostlém dubu dřevěný stromový domek a tak trochu si ho přivlastnili. Nevěděli jsme, kdo ho postavil, či jak se tam vzal, ale bylo nám to jedno. Zajímalo mě, jestli tam pořád je.

Pod nohama se mi místo asfaltu po pár stovkách metrů objevila hlína s mechem. Ušla jsem dalších pár metrů a spatřila zmiňovaný vzrostlý dub. Kdekdo by se tady ztratil, ale já to tu znám jako svý boty. Jen co jsem uviděla náš stromový domek, vlily se mi do očí slzy a vzpomínky. Není to zas tak dávno, je to třeba pět let, bylo mi 12 a Archiemu asi 10.

Přistoupila jsem blíž ke schodům vedoucí do domečku a zatřásla s nimi, jestli jsou ještě pořád stabilní. Nějaký pátek už tu zřejmě dlouho nebyl.

Vylezla jsem natěšeně nahoru po schodech a ocitla se na malé dřevěné verandě. Otevřela jsem dveře do domečku a nakoukla dovnitř. Musela jsem trochu přikrčit, protože dveře se za ta léta trochu zmenšily. Vstoupila jsem přikrčeně dovnitř a klekla si na starý zaprášený koberec, který jsme sem s Archiem kdysi dotáhli. Prohlédla jsem si celý interiér domečku a když jsem zjistila, že se nic nezměnilo, vzpomínala jsem.

„Archie?!?!" křikla jsem na svého mladšího brášku.
„Coe?" blekotal s plnou pusou chlebu ze svačiny.
„Co kdybychom jsme si tady udělali takovou schránku pro další generaci?" pověděla jsem mu svůj nápad.
„Hmm...nevím, co znamená generace, ale jo jasně!"
„Tady do tohohle plechového kufříku dáme každý jednu malou věc, kterou máme rádi. A třeba za pár let ji společně zase najdeme nebo to otevře někdo cizí."
Archie přikývl na souhlas a hledal pro něj nějakou malou věc pro příští generaci.
„Už mám," křikl.
„Tak co tam dáš?" zeptala jsem se ho.
„Můj první pingpongový míček," řekl slavnostně. Trochu jsem převrátila očima a pak do krabičky dala svůj předmět.
„Starej dřevěnej náramek?! To nemáš něco...modernějšího?" remcal Archie.
Vyplázla jsem na něj jazyk a kufřík zavřela.
„Kam to šoupnem?" zeptal se.
Naštěstí já už měla vymyšlenou perfektní skrýš.
Uprostřed domečku se pnul strom, na kterém domek držel. V kmenu byla malá škvíra, do níž se kufřík přesně vešel. Strčila jsem jej tam a celé překryla ještě kusem kůry, díky níž to vypadalo víc ukrytě. S Archiem jsem si nakonec plácla rukou na dobře odvedenou práci.
„Kdy to znovu otevřeme?" zeptal se. Na jeho otázku jsem však neznala odpověď. Můžeme to otevřít zítra, za měsíc, za pár let nebo už taky nikdy. Netuším.
„To nevím, ale doufám, že někdy ještě jo. Slibme si ale, že vždy, pokud to budeme chtít otevřít, řekneme nějaké kouzelné slůvko."
„Jó jo jo, třeba ÁrčKlou!" vymyslel bratr.
„Proč ÁrčKlou?" zkomolila jsem jeho slovo.
„No protože já jsem Archie a ty Chloe, dohromady ÁrčKlou."
Mhm...když to řekne takhle, tak to zní docela fikaně.
„Tak jo," souhlasila jsem a znovu si s Archiem plácla.

Ten kufřík! Chci ho vidět.

Natáhla jsem se, odloupla starou kůru, která překrývala kufřík a spatřila jej. Červený malý plechový kufříček z mého dětství.
„ÁrčKlou," zašeptala jsem do vzduchu se zavřenýma očima.
Uslyšela jsem za sebou kroky. Hned po tom, co jsem oči otevřela a v mžiku se otočila, nikdo tam nebyl. Dveře domku však byly otevřené. Sakra Chloe, ty dveře si nechala přece otevřené! Kdy ta kocovina odejde?

Držela jsem svůj dřevěný náramek v ruce a zírala na něj. Nechci si ho vzít, měl by tam zůstat.

...

V pondělí ve škole jsem jako první hledala Penelope s Ashley, avšak neúspěšně. Buť zůstaly doma, nebo se mi vyhýbají, jak nejvíc to jde. Naše hodiny se dnes míjejí až na literaturu. S kým jiným než s naším slavným učitelem Stylesem.

Zaujala jsem své místo v naší "domovské" třídě a vyčkávala na mé kamarádky. Ani po zazvonění tady nebyly. Dnes školu asi vynechaly. Ale proč obě?
Dveře třídy se rozletěly a dovnitř vlítl dlouhovlasý učitel. Vypadá nějak jinak...
Na sobě měl oversized béžovou košili zapnutou jen na dva knoflíky a s vyhrnutými rukávy. Na tmavých kudrnatých vlasech mu vyčnívaly černé brýle. Jeho výraz byl ale jiný. Vypadal zklamaně až rozčileně. Na čele se mu vypínala vráska a vystupovala mu žíla na spánku.

Nebudu lhát, naskakovala mi z něj husí kůže. Vyskakovala by mi ale míň, kdyby ty svoje smaragdy neupíral podezíravě na mě. Provedla jsem něco? Něco tady nehraje...