Banned fruit

Všechno zlé je pro něco dobré

Než jsem se nadála, ocitla jsem se v autě Ashleyiny mámy. Míjely jsme budovy města, než jsme se objevily u policejní stanice.
„Dobrý den," pozdravili jsme skoro jednohlasně paní na "recepci", jestli se tomu tak dá říkat. Asi ne...to je fuk.
„Ztratila se mi dcera," vyhrkla ze sebe se slzami v očích máma mé kamarádky, „a..a nejenom ona...i její kamarádka."
„Pojďte se mnou, napíšeme prohlášení o zmizení a protokol," pokynula nás paní a vydaly se za ní do kanceláře.
Stál tam muž a telefonoval, jakmile nás však spatřil, položil telefon a usadil se za svůj stůl.
Celé dvě hodiny probíhal totální výslech. První jsem čekala na chodbě, aby vyslechl samotnou Ashleyiinu mamku a pak jsem byla na řadě i samotná já. Měla jsem doslova nervy v kýblu a knedlík v krku.
„Kdy jsi naposledy viděla Ashley s Penelope?" zeptal se mě muž na první otázku za stolem.
„V pátek na té párty."
„Takže jste spolu domů nejely?"
„Ne, já...šla jsem sama, už mě to tam pak nebavilo."
„Matka Ashley řekla, že spolu Penelope a Ashley trávily velmi moc času, jako kdyby byly spolu spojené? Všimla sis toho?"
„Ehm...jo, ale asi nikdy jsem se nad tím nepozastavila."
„Věděla jsi, že jsou lesby?"
LESBY?
„Prosím?" vyslovila jsem překvapeně.
„Ano, řekla mi to matka Ashley."
„Co to s tím má společného?"
„Chloe, otázky nemusí být s tím nic společného, jen musíme zjistit všechna fakta. Je možné, že spolu někam utekly, protože je třeba někdo šikanoval, nebo je někdo unesl."
„Panebože....vy si myslíte, že jsem je šikanovala já?" začala jsem vyšilovat a z koutků očí mi tryskaly slzy.
„To si samozřejmě nemyslím."
„Co budete dál dělat?"
„No, zveřejníme celosvětové pátrání, jelikož od zmizení uběhlo více jak 24 hodin a budeme se snažit zjistit více podnětů."
„Jak to myslíte? Více podnětů?"
„No, zajdeme do školy, vyslechneme učitele, spolužáky, příbuzné, známé....kdyby sis Chloe na cokoli vzpomněla nebo sis myslela, že víš něco důležitého, ozvi se, ano?"
Přikývla jsem hlavou a odešla. A až teď jsem si uvědomila, že tohle všechno je krutá pravda, moje dvě kamarádky se pohřešují.

Dostala jsem domů skoro až večer. V obýváku hrála nějaká komedie a velice se mi ulevilo, když jsem nikde neviděla Harryho.
„Zlato? Je všechno v pořádku?" otázala se mě máma. Ani jsem si nevzpomněla, že mám zřejmě úplně zarudlé a mokré oči od slz.
Chtěla jsem vyslovit něco srozumitelně, ale všechno se mi v hlavě sesypalo a já se zmohla jen na malé kuňknutí:„Ne..."
Sklácela jsem se k zemi, když jsem kolem sebe cítila teplé ruce mámy a Archieho. Nahlas jsem vzlykala a přála si, aby se za poslední týden všechno vygumovalo.

...

To se však nestalo. Další den šla máma i s Archiem na výslech k policii. A pak máma odletěla. Doslova mě tady nechala napospas.
Jen já, Archie a Harry.
Čtvrtek, pádím do školy. Ani mě nepřekvapuje, že na mě ve škole všichni hledí. Aby taky ne, když ti jen tak zmizí kámošky. Doufala jsem, že tady na Ashley a Penelope zapomenu a možná by se i trochu stalo, kdyby nenastala hodina výtvarky.
„Takže dneska si namalujeme abstraktní přátelství mezi vámi a vašimi nejlepšími kamarády," vysvětlila zadání divná ale milá učitelka s dlouhou denimovou sukní, zeleným svetříkem, barevnou šálkou a messy drdolem, ve kterém měla zapíchlé dvě pletací jehly.
„Problém je, když už žádné kámoše nemáš," zašeptal debil James z poslední lavice, avšak jeho hlas se rozezněl po celé třídě. Učitelka se na mě lítostně podívala a snažila se nic neříkat, aby na to ještě víc neupozornila. Ve mně to však způsobilo jen jednu věc. Panický záchvat. Utekla jsem na záchody, zamkla se v kabince a plakala. Jen plakala. Hlavu jsem si zabořila do kolen, kolem kterých jsem měla semknuté ruce. Nebyla jsem schopná nic, před očima jsem měla to nejhnusnější černo.
Ťuk ťuk
Zaklepal někdo na dveře kabinky.
„Ano?" odpověděla jsem roztřepaným hlasem.
Čekala jsem kohokoli...učitelku, spolužačku, Harryho, ale ani jeden z nich to nebyl.
„Můžu dovnitř?" ozval se příjemný klučičí hlas známý jen z jediného místa. Ze střechy na párty.

Zastavil se mi dech a v hlavě mi nastal úplný guláš. Po asi dvaceti vteřinách, po kterých jsem se vzpamatovala, jsem dveře odemkla, aby mohl jít dovnitř.
„Dík," řekl, když si sedl naproti mě v malé kabince.
„Co...co...tady děláš?" broukala jsem mezi vzlyky.
„Slyšel jsem tě brečet už z chodby, ani nevím, proč jsem sem šel."
Nastala delší odmlka. Hlavu jsem však celou dobu měla stále zabořenou u kolen a ani se na něj nezmohla podívat. Viděla jsem jen kousek jeho černých conversek.
„Můžu se na něco zeptat?" řekl nakonec do ticha.
Přikývla jsem hlavou zabořenou stále v kolenách.
„Pomáhá ti pláč?" zeptal se.
Jeho otázce jsem nejdřív nerozuměla. Byla jsem zmatená. Zmatek se mi rojil v hlavě a nevěděl, co po něm chci. Nevěděla jsem odpověď na tuhle otázku. Nevěděla jsem, proč se na tohle ptá, ale byla jsem překvapená. Tak překvapená, že mě vzlyky přestaly.
„Já ani nevím, řekla bych, že ne, ale když se vyhrne na povrch, nemám na vybranou," vysvětlila jsem.
„Pláč je zbytečný, dělá z nás jen slabochy," řekl.
„Myslíš si, že jsem slaboch?" chtělo se mi už zase vzlykat.
„Ne, protože jsi odběhla z hodiny až sem a až tady jsi začala, mám pravdu?"
Přikývla jsem.
„To tě dělá silnou, slaboch by zůstal tam ve třídě a ani sem nešel. Nezvládl by to."
„Proč mi tohle říkáš?"
„Nepomáhá to?"
„Mělo by?"
„Asi ne i když...nepřipadá ti, že už nepláčeš?"
Zastavila se mi mysl a kolem očí už necítila žádné mokro, měl pravdu. Jak-
„Jsem Tate."
Podal ruku do vzduchu na seznámení, kterou jsem viděla jen tak napůl, jelikož má hlava stále byla mezi koleny. Odvážila jsem se hlavu zvednout a až v tuhle chvíli ho poprvé spatřila na světle.Proč jsem tu hlavu měla tak dlouho v kolenách, když přede mnou seděl takový anděl.
„Chloe."
Usmál se.