Banned fruit

Prý, že jsem ta pravá

Chtěl jsem se jí vyvlíknout. Tak strašně moc jsem to chtěl....Stylesi...podělals to. Podělals to, jak nejvíc jsi mohl.
Hodil jsem ji na kancelářský stůl, svlékl tu její sukni a vtlačil jsem ho do ní. Tvrdě jsem přirážel, jak to u Chloe ani nedělám, abych jí neublížil. Tady mi to bylo jedno. V tom momentě jsem chtěl s někým jen pořádně vymrdat.

Chloe's pov:
Co tam sakra dělají tak dlouho? Jsem fakt netrpělivá. Rozhodla jsem se jít za nimi. Jakmile jsem ale chtěla otevřít dveře, nešlo to. Byly zamčené. Proč by si zamykali?
„Au! Ah!" ozývala se máma. Co to?! Co se tam děje?! Co se mamce stalo?! Neváhala jsem. Běžela jsem pro pinetku do vlasů a zapátrala v mysli, jak jsme jako malí s Archiem zkoušeli odemykat zámky. Na princip jsem si okamžitě vzpomněla a dveře klaply otevřením. Avšak co jsem viděla za dveřmi, litovala jsem, že jsem je otevřela...
„Ah!" vzdychal Harry.
Nebyla jsem schopná mluvit. Ani hlásku jsem vydat nemohla. Jen tak jsem tam stála ve dveřích a ani nedutala.
„Chloe?" všiml si mě najednou. Oči mu vystřelily do vyděšeného a překvapeného výrazu. Ihned se z ní...dostal. A začal mířit za mnou. Cítila jsem přicházející slzy v očích. A to se upírech říká, že nemají city.
„Chloe...ne...promiň...nechtěl jsem...ona..," mluvil koktavě.
„Prý, že jsem ta pravá...," zmohla jsem se.
„Jsi Chloe. Jsi ta jediná, kterou chci..."
„Co se to tady k čertu děje?!" vykřikla najednou matka, „vy spolu..?"
„Ano...," řekla jsem nejvíc zlomeným hlasem, jaký jsem v životě slyšela a pomalu začala odcházet pryč. Musela jsem na vzduch. Musela jsem pryč. Zmizet. Utéct.
„Chloe! Prosím neodcházej! Zůstaň se mnou!" křičel za mnou, když jsem utíkala po ulici pryč.

Nemohlo mě nic zastavit. Utíkala jsem a síly neucházely. Jen slané kapky přibývaly. Cítila jsem, jak celý můj obličej je promočený jako mokré plavky. Nešlo to zastavit ani zpomalit. Nevnímala jsem okolí, nevěděla jsem, kam běžím. Bylo mi to fuk. Před sebou jsem pořád viděla jen jeho. A to, jak mi ublížil. Viděla jsem i mámu, která přefikla prvního chlapa, kterého potkala, jen co se vrátila. Nenávidím je. Nenávidím Harryho. Nenávidím ho tak strašně moc, že si ani nejsem jistá, jestli jsem schopná se na něj ještě někdy podívat. Běžela jsem tak dlouho, až jsem se nakonec objevila před tím domem...
Tam, kde se to všechno stalo. Tateův dům. Jsem blázen, že tam jdu. Jsem blázen, že chci Tatea i přes to všechno, co provedl, vidět. Chci ho vidět. Vešla jsem dovnitř, prošla chodbou až k verandě a uviděla ho. Stál tam.
„Tate?" zašeptala jsem.
Otočil se a v jeho očích jakoby se objevila malá jiskřička.
„Chloe...," řekl napůl s pláčem.
„Mrzí mě to," řekla jsem.
„Co tě mrzí?" nechápal.
Začala jsem zas brečet. Přes vzlyky jsem se snažila vyslovit tu větu.
„Měl jsi to být ty...měl jsi být upírem...všechno jsem zkazi-" přerušil mě.
„Chloe...tak mě to mrzí. Já...když jsi zmizela...myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím...zabil jsem se."
Počkat...co? Jak? Co?
„Jakto, že jsi tady...co já-to nechápu."
„Duch. Jsem duch."
Nevěděla jsem, co říct. Litovala jsem ho. Na druhou stranu zabil mé nejlepší kamarádky. Netušila jsem, jak se k němu chovat. Chtěla jsem ho litovat a říkat, že mě to mrzí, ale nemohla jsem. Bylo by to špatné vůči Ashley a Penelope.

Vždycky jsem viděla v těch fantasy filmech s upíry, jak je všechno snadné. Rozhodování. Zabíjení. I smutek. Je to úplně jiné a neuvěřitelné.

Stáli jsme naproti sobě asi pět minut v naprostém tichu. Hleděla jsem na svoje špičky bot. Chtěla jsem se na něj podívat, ale má hlava jako by byla moc těžká a stydlivá. Najednou jsem před špičkami bot spatřila ty jeho černý converse.

„Chloe....," zašeptal a ukazováčkem mi zvedl bradu. Teď jsem ho už viděla.
„Byla jsem tak blbá...," začala jsem.
Hodil na mě nechápavý výraz a já pokračovala.
„Měla jsem být s tebou a ne s ním, třeba by dopadlo pak všechno jinak, můžu za všechno já-" skočil mi do řeči.
„Ne! To není pravda Chloe! Neříkej to tak-" skočila jsem mu teď do řeči já.

Přitiskla jsem své rty na ty jeho.