Chci znovu žít...

Kapitola 6

„Není mi dobře," oznámím, jakmile Edith vejde do mého pokoje. Ona na druhou stranu zaklepe a chvíli počká, než ji pozvu dál. Finnegan by se od ní mohl učit.

„Co ti je?" zeptá se starostlivě, až mě bodne osten viny.

V elegantních černých šatech a béžových lodičkách vypadá jako vždy nádherně. Vlasy má opět stažené do vysokého ohonu a je bez brýlí. Buď je zase tak moc nepotřebuje nebo si na dnešní večer nasadila čočky.

„Bolí mě hlava." Jejímu pohledu se radši vyhnu. Lhaní mi nikdy moc nešlo.

Edith se posadí na okraj postele a povzdechne si. „Chtěla jsem s vámi strávit krásný večer. Zítra začíná škola. Pak už nebude tak jednoduché si najít chvíli pro rodinu. A ty jsi teď součást naší rodiny. Je pochopitelné, že se o tebe budu zajímat, Jordynn. Odjíždíme za dvacet minut. Třeba tě bolest hlavy do té doby přejde..." Vstane a bez ohlédnutí opustí pokoj.

Poznala, že lžu. Jediná osoba, která je tady na mě skutečně milá a já se k ní nechovám zrovna upřímně. Jednu večeři přežít můžu. S povzdechem vstanu a po chvíli přehrabování najdu blůzku v námořnické modři a černou přiléhavou sukni těsně nad kolena. K tomu zvolím černé jednoduché lodičky na nízkém podpatku. Vlasy si rozčešu, přehodím pěšinku na jednu stranu a na druhou připevním kovovou sponu ve tvaru květiny. Do uší si zasadím jednoduché peckové náušnice. Po zhlédnutí v zrcadle se na konec rozhodnu i pro trochu make-upu. Oči lehce zvýrazním černou řasenkou, na tváře nanesu zdravíčko a svoji úpravu završím bezbarvým leskem na rty. Na krk si stříknu svoji oblíbenou vůni vanilky.

Když vyjdu z pokoje, slyším už v přízemí někoho vést tlumený hovor. Pomalu dojdu ke schodišti, kde se zastavím. V hale čeká Finn a Trenton. Oba vypadají úžasně a já se zastydím za své jednoduché a levné oblečení. Mají na sobě černé kalhoty. Finn si oblékl světle modrou košili a nevědomky tak ladí k mé halence. Kdybych ho na to upozornila, nejspíš by se šel okamžitě převléct. Dva vrchní knoflíky má rozepnuté a u loktů vyhrnuté rukávy. Vypadá tak, že se sice slušně oblékl, ale odmítá se podřídit společenské etice. Trenton má na sobě bílou košili s červeným vzorem a vše doladil červenou kravatou. Musím uznat, že mají vkus.

„Ty jdeš taky?" ozve se mi za zády.

Prudce se otočím a uvidím Casona stát opodál s rukama v kapsách. Na sobě má stejné kalhoty jako jeho bratři, bílou košili s vyhrnutými rukávy a ledabyle zavázanou černou kravatu. Vlasy má sčesané dozadu, ale po stranách mu trochu trčí, jako by si je prohrábl prsty.

Přikývnu, protože se mi v krku udělá knedlík. Myslela jsem, že ví, že se k nim mám večer přidat.

Cason bez dalšího slova projde kolem mě a nenuceně sejde po schodech. Když se nakloním přes zábradlí, všimnu si, že jsem upoutala pozornost ostatních. Zhluboka se nadechnu a pomalu následuju Casona.

„Co to má kurva být?" Finn přimhouří oči a zlostně do mě zabodává pohled. Až teď si všimnu, že má nepatrně červenou levou tvář.

Trenton se na mě trochu nervózně usměje.

„Tak jsme všichni. Můžeme jet. Ať se nemačkáme. Já, Jordynn a Cason do jednoho auta. Trenton jede s Finnem." Zatímco Edith mluví, jde k hlavním dveřím a nevěnuje sebemenší pozornost napětí v hale.

„Myslel jsem, že se jedná o rodinnou večeři. Od kdy mám sestru?" udeří Finn na svoji matku.

Ta se zastaví s rukou na klice a ohlédne se přes rameno. „Jordynn je náš host. Nebylo by zdvořilé, nechat ji tady samotnou, zatímco my budeme v restauraci. Nebuď nevychovaný."