Chci znovu žít...

Kapitola 3

Potřebuju se uklidnit. Zavřu dveře a znovu se rozhlédnu po svém pokoji. Tohle je můj nový domov. Zatím jsem se setkala se dvěma členy domácnosti a oba mě evidentně nesnáší. Prima. Něco mi říká, že jejich bratr, kterého ještě neznám, taky neskáče nadšením, že má v rodině vetřelce. Snad alespoň pan a paní Crainovi budou o něco přívětivější. Protože...proč by jinak souhlasili s tím, abych k nim přijela, kdyby mě tu nechtěli, nebo ne?

Vybalím si zbytek věcí. Oblečení i boty si úhledně srovnám do skříně, rodinnou fotografii postavím na noční stolek vedle rozbitého hrnku. Na postel hodím Pana Méďu. Je to starý plyšový medvídek, kterého dostal táta od svých rodičů k pátým narozeninám. Když mi byly asi tři, našla jsem ho na půdě při svém pravidelném hledání "dobrodružství" a nechala si ho. Pan Méďa měl nejlepší roky dávno za sebou. Chybělo mu jedno knoflíkové oko a chundelatý kožíšek byl zacuchaný od neustálého mazlení a dětských pusinek. Dělal mi společnost až do mých dvanácti let, kdy jsem ho odložila do skříně, protože se mé zájmy trochu změnily. Během léta jsem z pokoje odstranila všechny panenky a plyšové mazlíčky a nahradila je plakáty chlapeckých kapel. Pana Méďu jsem ze skříně vytáhla přesně před rokem a dvanácti dny. Pamatuju si, co jsem ten den měla na sobě a taky nikdy nezapomenu, jak jsem se ten den cítila. Byl to nejhorší den mého života. Od toho dne už nebylo nic takové jako předtím. Ten den se můj báječný život stal pomalou noční můrou, která mě vysávala za bílého dne.

Když vše najde své místo, vydám se hledat kuchyň. Hrdost mi radí, ať nevytahuju paty z pokoje, alespoň dokud se nevrátí paní Crainová z práce. Ale hrdost vezme za své, když mě hlady začne bolet žaludek. Sejdu do přízemí. Na ohromné rohové pohovce se rozvalují tři kluci. Finnegana i Casona už znám, je tu s nimi ale i někdo další. Má stejně světlé vlasy a celková podobnost se nedá přehlédnout. Není pochyb, že je to Edithin třetí syn. On a Cason drží herní ovladače a na obří obrazovce se odehrává souboj v ringu. Finn pije limonádu nebo možná pivo, z té dálky to nerozeznám, a bratry povzbuzuje, zatímco se ti dva virtuálně perou. Zábava.

Všimne si mě jako první. Kývne nepatrně hlavou ke dveřím z pravé strany schodiště. Předpokládám, že za nimi najdu kuchyň. Chci nenápadně zmizet, ale jeho bratr si bohužel všimne Finna. Zvedne hlavu a naše oči se střetnou.

Nejdřív se zarazí, než vybuchne: „No to mě poser!"

To upoutá i Casonovu pozornost. Zmáčkne na ovladači pauzu a neochotně se otočí, protože tuší, že tam stojím. Nyní už mám pozornost všech tří bratrů, proto se místo do kuchyně, přiblížím k nim.

„Ahoj, jsem Jordynn," mávnu na neznámého kluka.

Vím, že podání rukou se v téhle rodině nejspíš nenosí, tak to potřetí ani nezkouším.

„Trenton."

Otevřu pusu, ale Finn mě předběhne. „Kuchyně je napravo od schodiště."

Cason se otočí zpátky k obrazovce, připravený pokračovat tam, kde přestali. Trenton si rukou přejede přes zátylek. Evidentně neví, jak se má zachovat. Nakonec mě překvapí tím, že ke mně vyšle mírný úsměv. Chvíli si ho prohlížím a usoudím, že bude nejmladší ze sourozenců, patnáct, možná šestnáct let. Víc bych mu netipovala. Úsměv mu oplatím, protože beru každého spojence v tomhle zámku hrůzy. Otočím se na podpatku a zamířím do kuchyně.

Jakmile vstoupím, nevěřícně zírám. Celá místnost je z nerezu. Připomíná mi to restaurační kuchyň, kde jsem brigádně pracovala o víkendech během školního roku a přes celé léto. Jediný dřevěný nábytek je velký oválný stůl s osmi židlemi. Zamířím k dvoukřídlé lednici, která je narvaná jídlem od shora až dolů. Ušklíbnu se. Tihle hlady netrpí.