Chci znovu žít...

Kapitola 25

„Můj táta a," polknu, „a... můj bratr měli před více než rokem autonehodu. Oba byli na místě mrtví."

Finn se ostře nadechne, ale já pokračuju. Teď už to ze sebe musím dostat. Chci, aby pochopil, co mě vedlo k tomuhle chování.

„Ten den si pamatuju, jako by to bylo včera. Blížily se moje i bratrovy narozeniny a věděla jsem, že pro mě mají připravené překvapení. Odpoledne mi jeli pro dárek. Doufala jsem, že to bude štěně, které jsem si tak moc přála. Mluvila jsem o něm neustále." Přes slzy se té vzpomínce usměju. „I já jsem sama sobě už byla otravná. Měla jsem doma počkat na mámu, ale šla jsem raději se Sofií na pláž. Povídaly jsme si o klukovi, který se jí hodně líbil, a ztratily pojem o čase. Když mi máma volala, myslela jsem, že mi chce jen vynadat, proč na ni nečekám, jak mi táta přikázal. Po zvednutí hovoru jsem uslyšela hlas naší sousedky. Naléhala, ať přijdu co nejdříve domů. Celou cestu jsem utíkala, protože jsem tušila, že se stalo něco zlého. Před domem stálo policejní auto a já se bála vejít. Když mi to oznámili, nevěřila jsem jim. Vždyť mi jen jeli pro dárek, že?" Podívám se na Finna, který má ve tváři směs šoku a lítosti. Očima mě pobízí, abych pokračovala. Nutím se do toho.

„Máma...," povzdechnu si, „máma se zhroutila. Neunesla to a ještě ten den ji odvezli do nemocnice. Zůstala jsem sama, jen s všetečnou sousedkou, která se ujala role mé opatrovnice. Jediný člověk na světě, se kterým jsem měla v tu chvíli být, tam pro mě nebyl, chápeš? Neunesla ztrátu osob, které tak hluboce milovala. Jenže máma se druhý den nevrátila, ani třetí...paní Dobsonová mi stále dokola opakovala, jak to má maminka těžké, ať jí nechám pár dní na zotavení," odfrknu si a rukou setřu slzy, které mi dál stékají po tvářích. „Na konci...na konci týdne jsem zajela do nemocnice. Ležela tam apatická, bledá a pohublá. Nemluvila, nehýbala se, jen zírala do stropu. Začala jsem s ní třást, prosit, že ji potřebuju, ale nereagovala. Nakonec jsem odešla."

Teď už nestíhám slzy utírat. Otevřela jsem staré rány a bojím se, že nepřestanu plakat. Finn ke mně o krok přistoupí a pevně mě obejme. Tak moc jsem si přála být zase v jeho náručí, že se tomu okamžitě poddám. Ruce obtočím kolem jeho pasu a vdechuju jeho vůni. Tolik mi to chybělo.

„Co se stalo pak?" zašeptá.

„Přišla jsem domů naštvaná, zklamaná. Když se u mých dveří objevila paní Dobsonová, vylila jsem si na ni zlost. Řekla jsem jí slova, kterých jsem okamžitě litovala, ale myslím, že to chápala. Pomohla mi zařídit pohřeb. Byl to velmi jednoduchý obřad, jen pár nejbližších přátel. Proto jsem si jí všimla okamžitě. Máma přišla v černých šatech a tvář jí zakrývaly obrovské sluneční brýle. Skoro bych ji nepoznala. Tváře měla vpadlé, obličej bílý a v oblečení se ztrácela. Přistoupila jsem k ní, abych jí byla oporou a vzala jí za ruku. Vytrhla se mi. Ani se na mě nepodívala. Jen tam stála a zírala na dvě zavřené rakve. Ten den jí propustili z nemocnice. A ten den skončilo moje dětství."

„Bože, Jordynn. Já...nevím, co říct. Je mi to vážně líto..." Finn mě hladí po zádech a ten dotek je tak uklidňující, až zapomenu, že stojíme venku před restaurací.

„Sakra," zašeptá Finn a pustí mě.

„Co se děje?" Ohlédnu se a spatřím u vchodu stát Alyssu, která se překvapeně dívá naším směrem.

Čekání na Finna v restauraci ji muselo unavit. Na parkovišti se o své auto opírá Wayne a snaží se nás nezírat. Ani jsem si nevšimla, kdy vyšel ven.

„Vydrž tady, vyřídím to."

Finn nejdřív odejde za Alyssou. Chvíli se spolu baví, dívka smutně přikývne a odejde ke svému vozu. Je moc slušná na to, aby udělala nějakou scénu. Pak jde za Waynem. Jejich výměna není tak klidná jako s Alyssou. Oba hlasitě mluví. Bohužel, ze svého místa neslyším, o čem. Pak se Finn otočí a vrací se. Wayne stojí u svého auta, k odjezdu se nemá. Když je ode mě Finn jen pár kroků, naznačí mi, abych šla s ním.