Chci znovu žít...

Kapitola 1

„Prosím, pochop mě. Je to jediná možnost."

„Musí to jít přece i jinak. Za rok mi bude osmnáct. Zvládnu to sama."

Máma odmítavě zavrtí hlavou. „Nechci, abys něco zvládala sama."

Najednou. Nahlas to však neřeknu. Nechci jí ještě víc ublížit. Stačí, když musím sledovat její bledý obličej, vpadlé tváře a neprolité slzy. Ubíjí mě ji takhle vidět. Buď tvrdá, buď tvrdá, buď tvrdá. Nadechnu se. Zase vydechnu. Nádech. S dalším výdechem mě začíná ovládat třes. Zamrkám, pak ještě jednou a odvrátím se. To hodně pomůže. Zaměřím se na vyskládané knihy na polici. To jediné, co jsem jí sem mohla přinést z domu. Máma se jich zatím nedotkla. Vím to, protože jsou uloženy přesně tak, jak jsem je seřadila.

„Jordynn," vydechne máma, ale nic dalšího neřekne. Není třeba. Rezignovaně svěsím ramena.

Smutně se usměje, protože ví, že naši rozepři vyhrála. „Je to jen na rok."

„Jen na rok?" zopakuju trpce, protože rok je hrozně dlouhá doba. A to nemluvím jen tak do větru.

„Nedělej mi to ještě těžší, Jordynn. Musím to udělat. Nechala jsem to dojít příliš daleko. Edith je velmi hodná, bude tě mít ráda. Taky si ji oblíbíš. Vždycky toužila mít dceru..."

„Jaké štěstí, že ty máš jednu nazbyt," skočím jí do řeči, jelikož mě její slova raní, přestože jsem si myslela, že mě už víc ranit ani nejde. Jde.

„Tak...tak jsem to nemyslela, zlatíčko." Zase ten její povzdech.

Zatnu zuby. „Kdy musím odjet?"

„Domluvily jsme se, že nejlepší bude, když přijedeš dva dny před začátkem semestru. Už všechno vyřídila s ředitelem, abys mohla ihned přestoupit."

Dva dny před začátkem školy... „Panebože, to je ale pozítří?!" vykřiknu rozčíleně.

Hlavou mi víří zmatek. Ne, ne, ne. Nechci na jinou školu. Nechci do jiného města. Nechci opustit dům, ve kterém jsem vyrostla. Nechci opustit mámu. Ona tě ale přece opustila, ozve se mi hlavě můj vlastní hlas.

„Vím, že je to narychlo, ale sama jsem se rozhodla teprve před dvěma týdny," vysvětluje honem, jako by to nějak mohla omluvit.

„Cože?! Tebe to napadlo už před čtrnácti dny a mně si nic neřekla?!" Zase mi začíná rychle bušit srdce a já přemýšlím, jestli někdy někdo dostal infarkt v sedmnácti.

Zakryju si dlaněmi oči a pořádně do nich zatlačím. Třeba se mi to jen zdá. Nic z toho se právě teď neděje. Mysl si se mnou zahrává. Jenže vím, že je to pravda. Odtáhnu ruce a znovu se podívám na mámu. Její rty jsou pevně semknuté do tenké linky, ale brada se jí nepatrně třese.

„Omlouvám se, Jordynn, ale bude to tak lepší. Nejsi plnoletá. Nemůžeš zůstat sama bez dohledu dospělého."

Odfrknu si. Zvládala jsem to docela dobře dlouhou dobu. Stále čekám na slzy, ale pořád mám jen vztek. Teď bych měla přece plakat, vřískat, prosit a přemlouvat mámu, aby si to rozmyslela, nebo ne? Jenže místo toho se snažím uklidnit tlukot svého srdce a zběsilou žílu tepající mi na spánku. Jasný důkaz toho, že jsem naštvaná. Právem.

Z myšlenek mě vytrhne lehké zaklepání na dveře mámina pokoje, ve kterých se objeví vysoký starší muž v bílém plášti.

„Neruším?" usměje se na nás. Mám potřebu přikývnout.

„Ne, jistěže ne, pane doktore," odvětí máma, zatímco se snaží ovládnout své emoce.

Muž vkročí do pokoje a napřáhne ke mně pravou ruku. „Ty musíš být Jordynn."