Chci znovu žít...

Kapitola 18

V úterý jsem rozhodnutá, že se kurzu sebeobrany zúčastním. Může se mi to hodit, když půjdu večer sama z práce. Doma se o tom nikomu radši nezmíním, protože mám strach, že by to byla další věc, kterou by mi Martin chtěl zakázat. Po škole vejdu převlečená do černých legín a volného trika do tělocvičny, kde je na zemi rozloženo několik žíněnek. Dívek napočítám dvanáct, a dokonce je mezi nimi i vysoká blondýnka, kterou jsem několikrát viděla s Finnem. Předpokládám, že se jedná o Darlene. Vím, že bych neměla žárlit, ale nemůžu si pomoct. Je můj přesný opak. Jsem malá, mám hnědé vlasy a ráda se oblékám především pohodlně. A ona? I teď má na sobě pouze sportovní podprsenku a krátké nohavičky, ze kterých jí vyčuhuje půlka zadku.

„Dobrý den, dámy. Těší mě, že jsme se i tento semestr sešli v tak velkém počtu. Moje jméno je Davis Blair a budu vás učit sebeobraně. A jelikož tu vidím i několik tváří z loňského roku, jsem rád, že se vám moje hodina tak líbí, že si hodíte opáčko." Davis Blair je mohutný holohlavý mladý muž, který má nakažlivý úsměv. Okamžitě se mi zalíbí.

Přijdu blíž a posadím se vedle malé tiché dívky, která ztuhle sedí v tureckém sedu a vytřeštěně sleduje instruktora. Vím, na co myslí. Jak proboha máme přeprat někoho, kdo vypadá jako chodící hora svalů? No...doufám, že nám to Davis ukáže.

„Takže...počkáme ještě na mého asistenta a můžeme rovnou začít."

Otevřou se dveře a do tělocvičny vejde... Finn. To se mi snad zdá? Osud nebo náhoda se na mě domluvily. Jde pomalu, ladně, na sobě má jen tepláky s nízkým pasem a hruď mu nezakrývá žádný kus látky. Okamžitě vidím změnu v chování holek, které se přišly naučit bránit klukům, jako je on. Sotva se Finn usměje, koketně si zastrkují vlasy za ucho, různě si pramínky namotávají na prsty, odhazují za rameno...jako by současně probíhal kurz Flirtovací taktika v praxi. Poznala jsem okamžik, kdy si mě všiml. Ztuhla mu ramena a zakopl o žíněnku. Vyprsknu smíchy, protože cítím alespoň malou satisfakci.

Od včerejšího večera jsme spolu nemluvili, ale vím, že se na mě pořád zlobí. Vím to hlavně proto, že se mi celou dobu, co mluví s Davisem, vyhýbá pohledem. Zato já z něj nemůžu spustit oči. Díky tomu taky vidím, jak se Darlene - i když já bych jí rozhodně dala jiné, příhodnější, ale sprostější jméno - zvedne ze svého půvabného sedu a jako lvice plížící se za osamocenou gazelou dojde až k němu. Tam ho přede všemi chytne za paži a doslova se na něj nalepí. A Finn? Neodstrčí ji! Ne...vyšle ke mně úsměv, protože nejspíš jsou mé pocity opět viditelné jako otevřená kniha. A jestli ano, tak doufám, že Darlene uvidí, jak ji ve svých myšlenkách odtáhnu od Finna a vyškrábu jí oči. Přemlouvám se, abych se od nich odvrátila, jenže se dál mučím, když sleduju, jak se nakloní k jeho uchu a něco mu pošeptá. Finn pokrčí rameny. Ona se usměje. Bože, Jordynn! Nedívej se na ně! Znechuceně odtrhnu pohled a zaměřím se na druhou stranu tělocvičny. Ne zrovna trpělivě čekám, až začneme. Pevně doufám, že to bude brzy, protože mám sto chutí někomu rozkopat úšklebek.

Po dvaceti minutách se od sebe Finn s Davisem odtrhnou a zadýchaně se na nás otočí.

„Takže, teď jste slyšeli teorii a viděli pár ukázek, jak můžete alespoň na chvíli zneškodnit nepřítele, když vás napadne zezadu. Je to nejpravděpodobnější scénář přepadení. Teď si to vyzkoušíme v praxi. Finn bude dělat útočníka, vy jste oběti a já vás budu sledovat a říkat vám, co děláte špatně." Rozhlédne se po hloučku vyplašených holek, ale přeruší ho Finn, který stojí s rozkročenýma nohama, ruce má založené na hrudi a povýšeně si mě měří.

„První může jít Jordynn."

No samozřejmě, že může. Vyskočím na nohy, vyšlu k němu úšklebek a postavím se na žíněnky. Mám předstírat, že jdu odněkud sama, zatímco Finn mě bude sledovat a napadne mě zezadu. Jenže když to Finn udělá, obestře mě jeho vůně a úplně zapomenu, co mám dělat.