Chci znovu žít...

Kapitola 7

Dívám se na sebe v zrcadle stojícím v rohu pokoje a kriticky zkoumám svůj odraz. Na sobě mám školní uniformu. Skládaná sukně do pasu v barvě královské modři mi dosahuje pár čísel nad kolena. Bílou blůzku s krátkým rukávem zdobí pouze logo školy na límečku a kravata ve stejném modrém zbarvení. Vše doplňuje modré sáčko. Boty, které jsem k předepsanému oblečení dostala, jsem vyměnila za své černé lodičky na nižším podpatku. Vlasy jsem pořádně rozčesala a nechala rozpuštěné. Po chvilce jsem si je sepnula na temeni, zase rozpustila. Cítila jsem oprávněnou nervozitu.
Když si s rezignujícím povzdechen vezmu tašku a sejdu do přízemí, najdu ostatní v kuchyni. Nesnídají ale u velkého jídelního stolu jako rodina. Edith a Cason sedí na barových židlích u nerezového ostrůvku, Finn se opírá o kuchyňskou linku a Trenton postává u lednice. Divné. Pozdravím a vydám se rovnou ke kávovaru pro ranní dávku kofeinu. Musím se natáhnout za Finna, abych si ze skříňky vzala hrnek. Neuhne mi. Dál se pohodlně opírá a zamračeně mě pozoruje.

Nevydržím to. „Co je?"

„Co to máš na sobě?"

„To je školní uniforma. Je úplně stejná jako ta tvoje. Věřím, že víš, v čem do školy chodí tvé spolužačky," ušklíbnu se.

„Doteď mě to moc nezajímalo," utrousí potichu, ale já ho dobře slyším.

Usměju se na něj a otočím tak, že ho mé vlasy šlehnou do tváře. Bonus navíc.

„A co to máš s vlasy?" pokračuje.

Ruka mi vystřelí, abych si je uhladila. „Co s nimi mám?"

„Sepni si je," přikáže.

„To jako vážně?"

Přikývne a nepřestává se mračit.

„Mně se takhle líbí," pokrčím rameny.

„Moc ti to sluší, Jordynn." Edith vzhlédne od svého mobilu. Už jsem pochopila, že je k tomuto přístroji fixovaná kvůli své práci.

„Děkuju," usměju se na ni, než se otočím na Finna. „Kdy vyrážíme?"

Kluci si vymění pohled.

„Za pár minut," odpoví mi Finn.

Když po chvilce vyjdou dveřmi kuchyně k hlavním dveřím, následuju je, aby je nenapadlo mi ujet. Trenton a Cason nasednou do malého sportovního vozu. Finn projde kolem prvního auta, pak mineme i druhé a nakonec se zastaví u motorky. Co to?

„My nejedeme autem?" podivím se.

Zazubí se na mě. „Ne."

No jistě, odfrknu si v duchu. „Nepojedu na motorce."

Pokrčí rameny, nasedne si a podkopne nohou stojan.

„Počkej!" chytnu ho za koženou bundu.

Nadzvedne obočí a vážně čeká.

„Kde máš věci?"

„Cason mi je vzal autem."

„Tak pojedu s nimi," otočím se, ale Audi už odjíždí po příjezdové cestě k bráně.

„Nevešla by ses tam, má jen dvě místa. Tak jedeš nebo ne?"

„Nikdy jsem na motorce neseděla."

Finn mi hodí helmu a já po chvilce zaváhání vylezu za něj. Tašku, se svými věcmi nacpu mezi nás, abych po cestě nic nevytratila. Pevně se ho chytím kolem pasu a doslova namáčknu na jeho záda.

„Chceš mě za jízdy ojet?" utahuje si ze mě.

„Vtipný. Pojedeš pomalu?" strachuju se.

Neodpoví. Místo toho nakopne mašinu a vystartuje pro mě vražednou rychlostí. Vyjeknu. Zaslechnu jeho smích, ale motorka skutečně zpomalí a jedeme skoro podle pravidel. Skoro.