Chci znovu žít...

Kapitola 29

„Finne, prosím," zasténá znovu Darlene, zatímco stojím ve dveřích a nevěřícně zírám na Finna, který stojí u kuchyňské linky, zatímco se ta blonďatá nána na něj sápe.

„Nesahej na mě," snaží se jí odstrčit ruce a odtáhnout se, ale nemá kam couvnout.

Čím víc se zaklání, aby se vyhnul jejímu doteku, tím víc se Darlene snaží na něj nalepit. Začnu vidět rudě a za to, co se stane v následujících minutách, nenesu žádnou zodpovědnost. Přiběhnu k ní, popadnu ji za cop a škubnu takovou silou, jakou mi moje zlost dovolí. Zavřeští a o několik kroků od Finna ustoupí. Nic jiného jí ani nezbývá, protože ji táhnu za vlasy až ke kuchyňskému ostrůvku.

„Ještě jednou se ho dotkneš a dostaneš pěstí!" vykřiknu.

„Hej! To bolí, ty krávo!" křičí, zatímco se drží na temeni hlavy a snaží se vytrhnout svoje odbarvené prameny z mých rukou.

Pustím ji. Podívám se na Finna, který se tváří z části překvapeně, z části pobaveně. Přimhouřím na něj oči a on zvedne obě ruce nad hlavu. „Já nic neudělal, kotě."

Dlouze vydechnu, protože to vím, a svůj hněv zaměřím na Darlene. „Teď mě poslouchej. Celou esej napíšu sama a ty se pod to jen podepíšeš. Je to jasný? Kdybych měla strávit ještě víc času v tvé přítomnosti, nejspíš by se moje inteligence snížila na úroveň houpacího koně. Nikdy jsem neviděla někoho tak sebestředného a navíc pitomého, jako jsi ty. Na Finna se už ani nepodíváš. Protože jestli jo, uvidíš, čeho jsem schopná."

Darlene na mě třeští vyděšené oči a přikývne. Ohlédne se na Finna, jestli se jí nezastane. V zápětí si vzpomene na moji výhrůžku, protože skloní pohled k zemi a poníženě vyběhne z kuchyně. Nedlouho potom zaslechnu bouchnutí domovních dveří. Zhluboka se nadechnu a tiše vydechnu, jak se snažím uklidnit svoje srdce. Můj tep určitě trhá rekordy. Jestli ten svetr opravdu zapomněla, může se s ním rovnou rozloučit. V životě jsem se neprala, pokud nepočítám ten nešťastný incident na hodině sebeobrany. Kdyby Darlene nešla pro ránu daleko, mohlo by to být teď hodně zajímavé.

„Jordynn..."

Podívám se na Finna, jak se ke mně opatrně blíží. Natáhnu se po něm, oběma rukama ho chytím za tričko a stáhnu ho k sobě.

Majetnicky ho políbím, než zašeptám: „Jestli já jsem tvoje...ty jsi můj, Finnegane."

Finn na mě vrhne šibalský úsměv. „Ale že ti to trvalo, než jsi na to přišla."

*

Svírám v ruce malou černou krabičku, převázanou červenou stuhou a přemýšlím, jestli se Finnovi bude vánoční dárek líbit.

„Bude z něj nadšený," tvrdí Natalee, ale já si nejsem zase tak jistá.

Koupila jsem mu malý stříbrný přívěšek ve tvaru kostky, kterou si může na jeden z jeho kožených náramků navléct, takže bude působit jako jeho součást. Je to nenápadné a velice vkusné. Kostka měla hladké strany a já podlehla spontánnímu nápadu a nechala na každou z nich něco vyrýt. Šest stran, které v tuhle chvíli zdobí F - & - J a datum. Nechala jsem zvěčnit den, kdy jsme si vyznali lásku. Protože slyšet z Finnových úst miluju tě byla ta nejúžasnější věc, jakou jsem zažila.

Schovám krabičku do batohu a napiju se jahodového koktejlu, bez kterého jsem se ani dnes neobešla. „To doufám."

Natalee se zahihňá. „Pověz mi znovu, jak jsi málem vytrhla Darlene příčesek."

Přestože jsem jí historku o úterním incidentu řekla nejmíň třikrát, pořád ji po mně chce slyšet znovu a znovu. Se škodolibou radostí se smála. Musím přiznat, že mi to už připadá taky vtipné, ale v úterý mi trvalo hodně dlouho, než jsem se dokázala uklidnit. Finn se hodně snažil. A když říkám hodně, myslím tím hodně a několikrát.