Chci znovu žít...

Kapitola 32

Wayne přijede za méně než deset minut poté, co mu detailně popíšu, kde na něj budu čekat. Určitě bydlí někde poblíž. Nikdy jsem u něj nebyla, i když občas pořádal večírky, jakmile byli jeho rodiče mimo město.

„Díky," vklouznu vedle něj do auta a batoh si položím do klína.

Sleduje mě s nečitelným výrazem ve tváři. „Co se stalo?"

„Hodně věcí, které ti nemůžu říct. Potřebuju laskavost."

Neochotně přikývne, přestože si nejspíš myslí, že si vysvětlení zaslouží. S tím samozřejmě souhlasím, ale sama všem těm věcem zatím nerozumím, proto o tom nechci ani mluvit s někým jiným.

„Odvez mě prosím na letiště."

„Cože?" Nechápavě se na mě podívá, pak mu oči sklouznou na můj naplněný batoh, jehož zip se napíná k prasknutí.

V očích se mu mihne překvapení. „Zdrháš?"

„Možná," netrpělivě si poposednu na sedadle, jakmile mě podrobí zkoumavým pohledem.

„Proč? Co se..." Výraz mu ztvrdne, když se zeptá: „Udělal ti něco?"

Musím se nejspíš zatvářit bolestně, protože prudce praští do volantu. „Zabiju ho!"

„Ne, Wayne. Tak to není. Nic mi neudělal. Prostě mi...neřekl věci, které si neměl právo nechat pro sebe. To je celé."

Trochu se uklidní. „Kvůli tomu odjíždíš?"

„Taky. Ale potřebuju odpovědi. Musím mluvit s mámou."

„Myslel jsem, že je někde v zahraničí. Kam až hodláš odletět?" S otázkou vytřeští oči.

Povzdechnu si. „Neříkala jsem pravdu. Máma není nikde v cizině. Nechci o tom mluvit. Prosím, potřebuju se dostat na letiště. Pomůžeš mi?"

Přikývne a vyjedeme. Cestou už nepromluvíme ani slovo. Moc mě mrzí, že jsem do toho Wayna zatáhla, ale už s tím nic neudělám. Když mě vysadí před vchodem do letištní haly, požádám ho, aby o tom, že mě viděl, mlčel. Netváří se nijak nadšeně, ale nakonec svolí. Než vyjdu z jeho auta, natáhnu se přes řadicí páku a dám mu pusu na tvář, abych mu vyjádřila svůj vděk. Překvapeně se ke mně otočí, než se stihnu narovnat, proto rty sjedu po celé čelisti až k jeho ústům. Nezareaguju dost rychle, a tak mé zaváhání bere za souhlas a políbí mě. Strnu. Najednou mám v hlavě prázdno a nemyslím na nic jiného než na kluka sedícího přímo vedle mě. Myšlenky opustí moje tělo a mně se na okamžik uleví. Přitiskne ke mně svá ústa sotva na pár vteřin, ale přijde mi to jako věčnost. I za tu krátkou chvíli si stačím uvědomit, co proboha děláme. Ach bože! Co se to se mnou děje? Zatlačím mu do hrudi a odtrhnu se od něho. Okamžitě se zastydím. Rychle se narovnám a dívám se nepřítomně před sebe.

„Jordynn," osloví mě, ale bojím se na něj pohlédnout.

Uchopím kliku u dveří. „Musím jít."

Než stihnu otevřít a vystoupit, chytne mi zápěstí. „Počkej!"

Na okamžik zavřu oči a přinutím se otočit k němu hlavu. „Promiň, nepřemýšlela jsem."

Dívá se na mě s něhou v očích, kterou jsem tam nikdy dřív neviděla. Nebo jsem si ji nikdy dřív nepřipouštěla. Ten polibek mi ale otevřel oči. Doufám, že to neznamená to, co si myslím. Wayne se chce přece jen bavit. Sám mi to nejednou řekl.

Uhne očima a povzdechne se. „I Když netuším, co se mezi vámi dvěma stalo, vím, že se cítíš ublížená a možná jsi chtěla na chvilku zapomenout."