Chci znovu žít...

Kapitola 38

Prázdniny jsou v plném proudu a já se pomalu sžívám s mámou a zároveň se snažím budovat vztah s Martinem. Skáču mezi nimi jako tenisový míček uprostřed zápasu. Týden spím u mámy a týden u Crainových. Ty dny si obzvlášť užívám, protože konečně můžu být s Finnem. Chci si z něho co nejvíc zapamatovat, aby mi vyplnil každou myšlenku během osamělých měsíců, které nás čekají. Občas se v noci probudím a jen se na něj dívám, zatímco spí. Bohužel, dívat se očima většinou dlouho nevydržím a mými doteky ho vzbudím. Ne, že by se na mě za to zlobil.

Natalee na prázdniny odjela ke svým prarodičům, ale z těch hodinových telefonátů, které spolu vedeme, je nadšená. Kromě mě jí tam nic nechybí a hlavně ne její rodiče. Vrátí se před začátkem školního roku, a protože tou dobou už musí být Finn na univerzitě, domluvíme se, že strávíme poslední dny prázdnin výhradně spolu a doženeme zameškaný čas.

Překvapením pro mě, i všechny ostatní, je Cason. Jednoho dne přišel a jednoduše nám oznámil, že na konci léta odjíždí na rok studovat do Francie. Edith dost vyváděla, dozvěděla se, že o tom její syn přemýšlí již delší dobu. Během školního roku se přihlásil na výměnný studijní program. Kontaktovali ho až před týdnem, protože jim odpadla jedna vybraná studentka. Na nabídku kývl. Mám pocit, že jeho rozhodnutí, studovat v zahraničí, má něco společného s Natalee, ale když jsem se zmínila Finnovi, odmítl tomu věřit.

Trenton a já se sbližujeme. Není to nic těžkého, protože mi připomíná Neila tak moc, až se někdy přistihnu, že oba své bratry srovnávám. Neil byl laskavý, hodný, až příliš ochranářský, společenský a otevřený. Trenton je stejně laskavý a hodný jako jeho nevlastní bratr, ale zdá se mi občas uzavřený a nevyhledává tolik pozornosti.

Všechno se zdá být v pořádku. Nebo alespoň v takovém, jak to můj zamotaný život dovoluje. Tím, že je léto a škola je zavřená, jsem se zbavila některých lidí, které při troše štěstí uvidím až začátkem semestru. S Finnem často chodíme ven. Na večeře, do kina, na procházky nebo se jen tak projíždíme na jeho motorce. Nevynecháme jedinou volnou chvíli být spolu. Proto jsem taky nadšená, když nám naplánuje v půlce srpna malý výlet. Myslím, že se tím chce se mnou rozloučit, než zase přijede na svátky domů.

„Tak řekneš mi už konečně, kam jedeme?" zeptám se nejmíň podvacáté, zatímco si zapínám bezpečnostní pás.

Finn se od rána usmívá jak sluníčko a odmítá mi povědět cíl naší cesty.

Po dvaceti minutách zastaví u supermarketu. „Pojď. Koupíme si něco na cestu."

„Pojedeme dlouho?" zajímá mě.

Pobaveně pokrčí rameny a já mám chuť ho nakopnout. Když dojdu k pokladně s lahví vody, brambůrky, čokoládovými tyčinkami a karamelovými bonbóny, Finn už na mě čeká. V autě nakouknu do jeho tašky a uvidím zázvorovou limonádu, pytlík arašídů, brambůrky a krekry.

„Je zvláštní, že mi máma, ani Martin, nezakázali s tebou odjet," přemýšlím nahlas.

„Ani ne. Mluvil jsem s nimi."

„Kdy?"

„Asi před týdnem."

Takže tenhle výlet plánoval. Nebyl to jen spontánní nápad vypadnout, abychom byli spolu sami. Možná, že jedeme...

„Kotě, přestaň."

Otočím k němu hlavu. „S čím?"

„Neuvažuj nad tím."

„Nechápu, proč mi to nemůžeš říct. Budu překvapená tak jako tak. Je jedno, jestli mi to řekneš teď nebo za hodinu, ne?"

„Ne," odpoví prostě a dál se věnuje řízení.

Opřu se pohodlně do sedadla a natáhnu se pro pytlík brambůrek. Tohle bude dlouhá cesta.

Vlastně to zase tak dlouho netrvalo. Jsme na cestě něco málo přes dvě a půl hodiny, když Finn konečně zastaví. Rozhlédnu se kolem sebe. Zaparkovali jsme přímo před ohromným kampusem.

„Kde to jsme?"

Finn ukáže na budovu. „Tohle je Pensylvánská univerzita."

„Aha?"

„Aha," odpoví.

„Sem jsi mě chtěl vzít?" zeptám se ho, protože tomu nerozumím. Možná zním trochu zklamaně, neboť jsem si ve své hlavě malovala nějakou super romantiku jako chatu hluboko v lese s krbem a obří postelí...no tak nic.

„Ano."

„Proč?"

Finn se na mě šibalsky usměje. „Myslel jsem, že budeš chtít vidět školu, kam za pár týdnů nastoupím."

Přikývnu, protože to zní hrozně logicky. Ráda bych viděla univerzitu, kde bude trávit další tři roky. Počkat! Co?! Nevěřícně na něj vytřeštím oči. „Ty tady budeš studovat?"

„Jo."

„Ale...co se stalo s Kalifornií?"

„Změnil jsem plány."

„Kdy?"

Finn si povzdechne a chytne mě za ruku. „Kotě...opravdu se musíš ptát? Hned, jak jsem se do tebe zamiloval, jsem věděl, že nechci, aby nás během roku dělilo přes dva a půl tisíce mil. A tak jsem hledal něco, abych ti mohl být na blízku."

Zamračím se. „Finne, o té škole jsi přece snil. Nechci, aby ses svých snů vzdal jen kvůli mně."

Protočí oči. „Nedělám to jen kvůli tobě, ale i sobě. Jsem totiž dost sobeckej prevít, který chce být se svojí holkou kdykoli se mu zachce."

Chvíli se na něj nepřesvědčivě dívám, než se mi na tváři rozlije široký úsměv. Nemůžu tomu uvěřit. Finn bude ode mě takový kousek. Nečekám už ani minutu a vrhnu se mu kolem krku. Zajedu mu rukama do vlasů a přitáhnu si jeho ústa ke svým. Prudce ho políbím, abych mu vyjádřila, jak jsem šťastná, když se zarazím. Odtáhnu se od něj a praštím ho pěstí do ramene.

„Au! To bylo za co?" Finn zakrouží ramenem a promne si ho dlaní.

„Lhal jsi mi. Celou dobu jsem žila v přesvědčení, že na konci léta odjedeš na druhou stranu kontinentu. Víš, kolik bezesných nocí jsi mi způsobil? Měl bys za to pěkně trpět." Místo toho mu položím dlaně na jeho tvář a znovu k němu přitisknu rty.

Finn se tiše zasměje a tím si vyslouží druhou ránu. „Hej!"

„Nesměj se, Finnegane, nebo přísahám bohu, že toho budeš litovat."

Zašklebí se. „A jak? Uděláš mi to na zadním sedadle auta?"

„Máš pěkně nevymáchanou pusu."

„Miluješ to."

„Miluju tebe."

„Já vím."

„Ty jeden sebejistej...," nestihnu to doříct, protože se vrhne na moje ústa.

Odtrhne se, až když nám oběma dojde dech. Přitiskne své čelo na mé a s očima upřenýma do mých zašeptá: „Miluju tě, Jordynn."

----------------------------------
Konec

Doufám, že jste si čtení příběhu Finna a Jordynn užili stejně jako já jeho psaní. Za komentář, případně i hlas, budu ráda.

Děkuji