Chci znovu žít...

Kapitola 13

Před rokem a devatenácti dny...

„Můžu jet s vámi?" zeptám se Neila, když nakouknu do jeho pokoje.

„Ne, špunte," odpoví, zatímco si přetahuje tričko přes hlavu.

„Proč ne? Vždycky jsme všechno dělali společně," namítnu.

„Snažíš se ve mně vyvolat pocit, abych se cítil špatně? Protože to nefunguje," směje se.

„Ale..."

„Ne. Je to překvapení."

Překvapení? Pak mi to dojde. Brzy budu mít narozeniny. Ale to přece i Neil. Už pro něj mám lístky na koncert v jeho oblíbeném rockovém klubu. Bude to milovat. Byla jsem si tím jistá.

„Kdy se vrátíte?" zajímá mě.

„Za pár hodin, asi," pokrčí rameny.

Máma je v práci, takže to vypadá, že budu doma sama. Mohla bych zavolat Sofii a jít s ní třeba na pláž. Už vytahuju svůj mobil, abych jí dala echo, když mě zavolá táta. Seběhnu schody do přízemí. Najdu ho v kuchyni schovávat do lednice zbytky z oběda.

„Ano?"

„Zlatíčko, počkáš tady na maminku? Vrátí se asi za dvě hodiny z práce."

Ne tak docela. „Jasně."

„Dobře." Políbí mě na tvář a pohladí po vlasech.

„Kam jedete?" zkusím to na něj.

Táta se smíchem zavrtí hlavou. „Neil ti to neřekl? Vsadil jsem se, že ti to hned vyžvaní."

„A prohrál jsi," objeví se za mnou šklebící se Neil.

„Tak řeknete mi to?"

„Ne," zazní sborově od obou.

„Nesnáším překvapení," trucuju.

„Miluješ překvapení." Táta na mě mrkne, z košíku u dveří vezme klíčky od auta a společně s Neilem vyjdou před dům.

Sleduju je, jak odjíždějí. Neil mi dokonce zamává! Věděl, že budu šmírovat za oknem. Ještě chvíli tam stojím, dokud nezmizí z dohledu, a pak napíšu zprávu své kamarádce, abychom se sešly co nejdříve na molu.

Současnost...

„Nech ji spát. Jdeme." Zaslechnu šeptání, následované šustěním přikrývek.

„Počkej."

Nechám zavřené oči. Cítím, jak přese mě někdo přehazuje deku. Když kluci za sebou zavřou dveře, přetočím se na záda a zamrkám do stropu. Dobrou polovinu filmu jsem prospala. Ale je mi už mnohem líp. Hlava mě netřeští, a dokonce pociťuju hlad. Otočím hlavu ke stolu. Zaraduju se, protože podnos je pořád na svém místě. Vyskočím na nohy, popadnu sendvič a vrátím se s ním na postel. Sním všechno do posledního drobečku na talíři. Jenže, co teď? V pokoji se mi už být nechce. Přes tu ostudu jsem se snad přenesla. Pokud se mi bude Finn vyhýbat, bude to ještě lepší. Vezmu tác s sebou, cestou do kuchyně ale nikoho nepotkám. Vypadá to, že jsem v celém domě sama. Zrovna se vracím zpátky kolem pootevřených francouzských dveří v obývacím pokoji, když zaslechnu hlasy. Potichu se přikradu blíž, abych zjistila, kdo to mluví a hlavně o čem.

„Mně se líbí." Zaslechnu Trentona.

„Co tím sakra myslíš, že se ti líbí?" zeptá se Finn.