Chci znovu žít...

Kapitola 12

Ráno mě vzbudí zasténání. Trvá mi hezkých pár vteřin uvědomit si, že je moje vlastní. Hlava mě neuvěřitelně třeští, a když se snažím pohnout, jde to ztuha. Co jsem to včera vyváděla? Už nikdy nechci pít. Žaludek mám jako na vodě. Jen doufám, že jeho obsah udržím v sobě. Pomalu se otočím na posteli, abych se podívala na telefon, kolik je hodin. Hrůzou vytřeštím oči. Radši je zase zavřu, protože mám nejspíš halucinace. Možná jsem ještě pořád opilá. Zamrkám, ale nic se nezmění. Vedle mě leží kluk...jen v černých boxerkách. Spí na břiše, tvář odvrácenou ode mě, takže netuším, kdo to může být. Vidím jen jeho světlé vlasy, část tetování a svalnatá opálená záda...tak počkat! Ne. Ne. Ne! Pomalu se k němu nakloním, abych zahlédla jeho obličej. Ztuhnu. Rychle si přikryju ústa rukou a utlumím tak výkřik, který by mohl Finna vzbudit. Proboha! Já se vyspala s Finnem? Ze všech kluků zrovna s ním?! Ne, určitě k ničemu nedošlo. I můj opilý mozek musel mít soudnost. Mírně nadzvednu přikrývku a mrknu dolů. Jsem nahá. Teda, ne úplně nahá, alespoň mi zůstaly kalhotky. Ale kam zmizelo moje oblečení, to netuším. Zavřu oči, dvěma prsty si začnu mnout spánky, když se snažím vybavit včerejší noc. Jediné, co si pamatuju, byl ten Finnův přihlouplý výraz, když mi neustále přikazoval, ať s tím pitím přestanu. A co já, nána pitomá, udělala? Místo, abych byla ráda, že má o mě starost, což určitě neměl, jsem pila jednu skleničku za druhou. Po pár rundách, které mě strašně bavilo k Finnově vzteku pít, si už nic nepamatuju. Znovu zasténám.

„Co tady sakra děláš?!"

Leknu se. Úplně jsem zapomněla, že v pokoji nejsem sama. Otočím hlavu k Finnovi, který na mě ospale zírá, v očích se mu zračí šok.

„Já? Co tu děláš ty?"

Finn zvedne hlavu z polštáře a zmateně se rozhlíží po pokoji. Na rozespalé tváři se mu objeví úšklebek. „Nerad ti to říkám, ale to ty jsi u mě v pokoji. Mám veškeré právo tu být, totéž nemůžu říct já o tobě. Takže se ptám znova a chci rychlou odpověď. Co tady děláš? Máš pět vteřin na to, abys mi odpověděla, nebo přísahám bohu, že..."

„Dobře!" utnu jeho hrozby, ale vůbec nemám tušení, proč jsem v jeho pokoji. „Já prostě nevím. Mám okno, jasný? Nepamatuju si to."

Chvíli mě pozoruje, nakonec se s povzdechem přetočí na záda. Paží si zakryje obličej. „Tak to jsme dva."

„Ale nic jsme spolu...že ne?" přinutím se zeptat, zatímco se mi tváře barví do ruda.

Finn se bleskově přetočí a uvězní mě na posteli. Vytřeštím oči.

„Aby bylo jasno. Kdybych tě opíchal, tak by sis to pamatovala. Pokud ne tady," ukazováčkem mi jemně poklepe na hlavu, „cítila bys to rozhodně tady." Zajede rukou pod přikrývku, dlaní mi pohladí břicho, až se zastaví na lemu kalhotek.

Nadzvedne překvapeně obočí. „Proč jsi sakra nahá? Chtělas, aby něco bylo? Proto jsi přišla do mého pokoje, zatímco jsem spal?"

„Ne!" Doufám.

Snažím se vykroutit a dostat se co nejdál od něj. Nelíbí se mi, jaké ve mně vzbuzuje pocity. Jeho slova by mě měla urazit, ale není to tak. Stisknu k sobě stehna, protože ucítím teplo, které se mi rozlévá po celém těle a končí tam, kde má položenou horkou dlaň. To mi vlastně připomíná...proč se mě pořád dotýká? Zadrhne se mi dech. Jakmile si to Finn uvědomí, okamžitě mě pustí. Přesune se zase na druhou polovinu postele daleko ode mě. Kdyby se posunul ještě o malý kousek, spadne z ní.

Snažím se utřídit si myšlenky a uklidnit zběsile bušící srdce, takže až pozdě si uvědomím, že na mě Finn mluví.

„Co...cože?"