willow✔️

1.

Nějaký ten čas mě rodiče posílali na tábory. Nabíral jsem díky tomu podezření, že se mě chtějí aspoň na dva týdny v roce zbavit, asi tak, jako každý normální rodič, který už má své ratolesti dost. John, jelikož je o tři roky starší, než já, chodil ven každý den, takže se o prázdninách s rodiči vídal jen ráno a večer. Já byl pro ně o něco těžší oříšek a tak to vymysleli tímhle způsobem. Přiznám se, že jsem se snažil tábory bojkotovat a nejednou si pro mě rodiče museli přijet, protože jsem prostě nechtěl zůstat. Zkrátka jsem vymyslel nějakou blbost, kterou pak vedoucí museli ohlásit rodičům.

Naposledy jsem na táboře byl ve svých třinácti letech. Někteří kluci, jak už bývalo zvykem, na tábor přitáhli věci, které tam správně nepatří. Já, naprostý asociál s velkým problémem udělat si nějaké přátele, jsem se připojil k partičce starších kluků. Šlohl jsem jim cigaretu, kterou jsem si zapálil hned první den. Nevím, jak to s těmi kluky dopadlo, protože ještě ten večer si pro mě přijeli rodiče a ačkoliv jsem dostal snad milion zákazů, byl jsem doma. Od té doby vzdali svoje snahy zbavit se mě.

Proč to vykládám? Protože se mi všechny ty vzpomínky vrací v plné síle, když vcházím do chaty, která opravdu působí jako nějaká vila. Vstupní síň je snad stejně tak velká, jako celý můj pokoj. Jsou tu přinejmenším tři velké dřevěné botníky, které se dají zavírat. Milion přezůvek, čímž nám vlastníci této chaty naznačují, že v ničem jiném tu chodit nebudeme. Na dřevěných stěnách, které stále voní jako stromy – motá se mi z toho docela hlava – visí obrazy s domácími zvířátky. Je jich tu nespočet a většinu si zabírají psi. Což je jedno velké plus, protože upřednostňuju psi, před kočkami.

„Přezujte se, v botníkách najdete bačkory všech velikostí, takže stačí zapátrat a vylovit si svojí," obeznámí nás jeden z rodičů, zatímco se u dvou botníků mačkají naprosto všichni. Já stojím opodál a pozoruju je. Ne všechny. Pozoruju především Trevora, který se taktéž nijak nehrne k tomu, aby si vybral nějaké přezůvky. Sympatie k němu s každou vteřinou rostou.

Na táborech nic takového nebylo. Přezůvky jsme neměli, protože jsme spali celých čtrnáct dní ve stanech, takže při vstupu dovnitř jsme si sundávali boty a jen v ponožkách jsme se mačkali uvnitř. Pamatuju si obzvlášť na jeden deštivý den, kdy naše boty doslova přetékali vodou. Vedoucí nevěděli, co s tím – bez bot jsme nemohli nic hrát a nemohli jsme ani na žádnou tůru (vůbec si neuvědomovali, že do papírů napsali, že pro všechny případy si máme přivézt dvoje boty, ale to je fuk). Byla tam hlavní budova, která ani za mák nevypadala tak skvěle, jako tahle, a všechny boty se sušili právě tam na topení.

Do zorného pole se mi dostává Livie, která v jedné ruce drtí svůj mobil a druhou ruku má umístěnou před svými kukadly, kterými propichuje bačkory dětské velikosti. Hlavu proto sklopím k zemi, abych zjistil, jestli má opravdu tak malá chodidla. A světe div se, dokonce i ten nejmenší z nás nemá tak miniaturní nožičku jako ona. Stěží zadržuju smích, když se ozve odfrknutí, dívka si sundá boty z nohou a zasune chodidla do bílých bačkůrek.

Pomalu si všichni berou své přezůvky a odchází od botníků, tudíž se na řadu dostávám já. Přesunu se až ke skříni s bolavými rameny, na kterých stále táhnu tíhu veškerého svého dosavadního majetku, a podívám se dovnitř. Nevím, proč se všichni tak cpali, když uvnitř je pořád ještě něco kolem deseti párů bačkor a všechny jsou stejně bílé. Takřka nové.

Skopnu z chodidel i svoje boty a vytáhnu bačkory úplně na vrchu s číslem čtyřicet jedna. Ačkoliv nejsem nikterak vysoký, nohu mám vážně docela dlouhou. Někdy si připadám jako Levák Bob (pokud neznáte Simpsonovi, tak se jedná o kriminálníka s neskutečně dlouhými chodidly, které připomínají plácačky na mouchy).