willow✔️

13.

Bylo mi patnáct, když jsem dostal svůj první panický záchvat. Jednalo se o hlubokou noc s úplňkem na vrcholu oblohy a já ležel na svojí posteli. Za boha jsem nemohl usnout a ani televize se nezdála jako ten správný způsob, jak se unavit. Bylo by také dobré zmínit, že to byl první týden v nové škole, který ve mně nenechal žádné znatelné zlepšení, co se mé sociální situace týkalo. Zkrátka jsem byl terčem posměchu od prvního dne, kdy jsem se se všemi těmi lidmi ve třídě setkal. Končil víkend, což značilo, že druhý den se tam budu muset vydat znovu. To jsem ale nechtěl.

A tak jsem ležel ve své posteli a snažil se myslet na všechny pozitivní věci, které jsem ve svém krátkém životě zažil. Dělával jsem to už před tím, když mě přepadla deprese. Snažil jsem se vybavit co nejvíc krásných momentů, jenže s přibývající věkem to bylo horší a horší. Všechno pozitivní, co jsem kdy v životě měl, zemřelo na cestě z Ohia sem. A s novými a novými, převážně negativními, vzpomínkami, bylo sakra těžké pamatovat si každou hezkou. Stalo se tedy, že negativní myšlenky převzaly vládu nad mým tělem a já ani nevím jak, jsem stál před zrcadlem v úplné tmě. Posvítil jsem na sebe mobilem. Trvalo to dobrých patnáct minut, během nichž se moje oči začaly zaplavovat slzami. Nemohl jsem to zastavit.

Z rohu místnosti se ke mně začal přibližovat stůl, který následovala skříň. Venku, jako kdyby hřmělo a jediné, na co jsem se zmohl, bylo stát před tím zpropadeným zrcadlem a uvědomovat si, že vypadám jako strašák do zelí. Všechno, co ti kluci ve škole říkali, byla pravda. Vypadal jsem jako moucha s těmi brýlemi. Jako bezdomovec. Jako bezcenná nicka, kterou je potřeba rozšlápnout.

Čím víc se ke mně všechny věci v pokoji přibližovaly, tím víc se mi špatně dýchalo. Hltal jsem po dechu, hrdelně plakal a připadal si jako někdo, kdo na tomhle světě nemá co dělat. Jako někdo naprosto bezcenný a nechtěný. Vždyť ani moji rodiče, hlavně můj táta, neprojevovali zájem o to mi nějak pomoct. Tedy ne v mezích, ve kterých jsem pomoct potřeboval. Nechtěl jsem se měnit kvůli tomu, že jsem byl jiný. Jediné, co jsem od nich chtěl, bylo porozumět mi. Jak se dá asi usoudit, do dnešního dne mi nijak nepomohlo se jim se svými problémy svěřit. Zajímají se, ale ne tak, jak bych potřeboval.

Moje ruka se samovolně vymrštila proti zrcadlu hned v několika rychlých intervalech. Sklo se začalo sypat stejně tak, jako z mých kloubů začala téct krev na drahý koberec. A pak přišla tma. Dlouhá černá tma, kterou neprozařovalo žádné světlo. Tedy ne hned. Až nad ránem jsem se vzbudil mezi střepy kolem půl šesté. Všechny věci jsem měl tam, kde měly být. Docela bych si i myslel, že to byl sen, nebýt právě těch střepů a zaschlé krve na mých kloubech. Rychle jsem všechno uklidil a po dni ve škole jsem se tátovi svěřil se svým problémem s brýlemi. Výsledkem bylo objednání termínu na laserovou operaci. Tím jeho starost, coby rodiče skončila. A já se od té doby už ani nesnažil nějak mu říct, že to, co mi ti kluci provádí, nesouvisí jen s mýma očima. Ale se vším na mně.

Byl to ten nejhorší panický záchvat, který jsem zažil. S každým dalším už jsem věděl, co dělat – našel jsem si postup na internetu. Ač ho někdo haní za to, co za prasárny a uchylárny se tam nachází, pro mě to byl nejlepší přítel, protože věděl, jak mi poradit. Stačilo zhluboka dýchat, popřípadě si dojít opláchnout se ledovou vodou. Nikdy už jsem si tímhle způsobem neublížil, ale panické záchvaty neodezněly. A dostavily se vždy v nejméně chtěnou chvíli. Například uprostřed písemky v biologii. Začal jsem se dusit přímo uprostřed hodiny, což se samozřejmě neobešlo bez odezvy.

Když jsem se vrátil ze záchodů, na které mě profesorka dovedla, můj penál byl doslova plný kemrů. Musel jsem všechno vyčistit dezinfekcí, abych to vůbec mohl ještě použít. Bylo to nechutné. Každopádně o tom nikdo do dnešního dne nevěděl, kromě kantorky, které jsem se vymluvil na zaskočení slin. Nikdo ani neměl tušit, že trpím panickými záchvaty a občas, když to na mě přijde, i poruchou spánku. Byl týden, kdy jsem třeba nespal vůbec a ani mi to tak nepřišlo. Samo sebou si toho lidé všímali, ale jak už jsem se zmínil – jsem dobrý lhář a dokážu z fleku vymyslet lež, která obstojí i před více, než podezřívavým člověkem.