willow✔️

7.

Ještě nikdy se mi nestalo, abych v něčí přítomnosti seděl v naprostém tichu a ani trochu si nepřipadal trapně. Četl jsem a dokonce jsem i slyšel lidi, kteří říkali, že byli v něčí přítomnosti takřka bez jediného slova, ale vůbec to nevadilo. Protože jim stačilo vědět, že tam s nimi ten druhý je. Já to zažívám v tuhle chvíli poprvé. Sedíme na tom dřevěném mole, bok po boku a díváme se na třpytící se jezero. Oba dva pravidelně dýcháme a já bytostně cítím jeho blízkost. A nejsou potřeba žádná slova k tomu, abych se cítil příjemně. Vlastně je mi daleko lépe, než když mluví.

Jeho slova jsem si přehrával ještě hodnou dobu. Známe se teprve den. Uběhl jeden celý den od toho, co jsem ho viděl vystupovat z auta. Kdy se se mnou roztočil celý svět díky splašeným hormonům. Ale někde uvnitř mám pocit, jako bych ho znal daleko delší dobu, což je ironické, když vezmeme v potaz, že o něm prakticky nevím nic, než povrchová fakta. A také to, že on o mě jistě nesmýšlí stylem, jakým o něm smýšlím já.

Každopádně mi řekl něco, k čemu jsem se nezdravě upnul. A co možná může být i lež. Ale stačilo, aby to vyslovil nahlas, abych se rozpadl na prach. Řekl, že mě nenechá odejít a ani on ode mě neodejde, protože ví, jak bolí ztráta. Jako by mě měl od začátku přečteného s tím rozdílem, že nezná můj největší strach. A mám takový pocit, že čím víc ho mívám, tím víc se ten strach stává skutečností a já mu pomalu ale jistě propadám všemi směry, jakými můžete někomu propadnout.

Budu znít asi jako ten největší idiot pod sluncem, ale je to příjemný pocit, Někomu propadat. Cítím se, jako bych padal do bezedné propasti svých vlastních pocitů. Jako bych okusoval neprobádané krajiny svého vlastního těla. Svých tužeb, které se snažím každou minutu pohřbít do sebe. Nevím, jestli je to trvalý pocit nebo jen přechodný, ale přeju si, aby to neskončilo. Všechno pak umocňuje to příjemné teplo rozlézající se mými končetinami a šimrání v podbříšku.

Zhluboka se nadechne, což mě nevědomky přinutí, abych se na něj podíval. V jeho očích se lesknou odražené paprsky z vody, zatímco ony samy působí jako vodní nádrž s průzračnou tekutinou, do které bych nejraději skočil a utopil se v ní. Jeho tvář je zkrátka tak krásná, nedokážu to pořádně popsat. Má na mě magické účinky.

„Nad čím přemýšlíš?" přeruší to dlouhodobé ticho mezi námi. Jeho hlas je tichý, nikterak nenarušuje tu tichou symfonii kolem nás.

Nad tebou, chce se mi odpovědět, ale místo toho poznámku spolknu, upřu pohled před sebe a snažím se přijít s nějakou odpovědí. Celou dobu vlastně přemýšlím jen nad ním. Od začátku, co tu jsme, si většinu mysli zabírá on. Je to až nezdravé.

„Nad ničím," zmůžu se jen na chabou odpověď. Ta samota je ve mně zakořeněna natolik, že ačkoliv bych mu rád řekl spoustu věcí, moje tělesná schránka mi to nedovolí. Zvykl jsem si v sobě pohřbít veškeré city a pocity. Naučil jsem se žít s tím, že to nemám komu říci, pokud tedy nezajdu k psychologovi, kterého by mi rodiče stejně nezaplatili. Je jednodušší v sobě všechno pohřbít, než se neustále snažit o to, aby vás někdo vyslechl.

Ale nestěžuju si. Můj život není katastrofa. Bydlím v krásném domě, mám milující rodiče, typicky blbého bratra. Ve škole prospívám s vyznamenáním, nemám nejmenší problém v tom, abych se zorientoval a mám dobrý vkus na hudbu – nehodlám o tom diskutovat, jsem přesvědčený o tom, že hudba je jedna z mála věcí, kterou opravdu umím volit dobře. Společně se seriály. Jen mezilidské vztahy zkrátka nejsou moje parketa. Každý máme nějaký vroubek, který se snažíme zacelit.

„Zase lžeš," ucítím jeho pohled na profilu své tváře. Je jasné, že mi tahle lež neprojde. Prochází mi u všech, jen on je prostě z jiného těsta. Zajímá se. Daleko víc, než kdokoliv jiný. „Tak nad čím přemýšlíš?"